3 OTÁZKY JANA REJŽKA (1991, Semafórum)

Jednou z rubrik časopisu Semafórum, který vycházel během roku 1991 (celkem 11 čísel), byly 3 otázky Jana Rejžka. Na jeho (mnohdy až kousavé) dotazy z 95% odpovídal Jiří Suchý.

Z některých pražských divadel nepochybně odejdou v této sezóně jistí přebyteční členové souborů. Co Semafor? Co Chytrová? Co Hrnčířová? Co Trapl? Co Nová? (Pokud ovšem vůbec nějakého člena za přebytečného považujete.)

V Semaforu odejde k 31. prosinci dokonce celý soubor. Herce chceme napříště angažovat pouze pro hru - stálý soubor mít Semafor nebude. Do her budeme získávat herce konkursem. Kdo obstojí, to zatím nevíme. Kdo neobstojí, toho přece nebudeme jmenovat v tisku.

Zdá se mi, že ze všech možných múz vás nejméně políbila ta filmařská. Chcete ji svádět i dále nebo tuto energii raději věnujete divadlu? Bude snad Jonáš a Melicharová III - X jako Rambo?

Milý pane Rejžku, filmařská múza se skutečně ke mně zachovala tak, jak píšete, ale kdybyste mě dobře znal, tuhle otázku byste vůbec nekladl, protože bvste věděl, že mám ve zvyku usilovat právě tam, kde se mi daří míň. Jsem už taková povaha. Takže se chci i nadále pokoušet o dobrý film - schválně, jestli se mi to někdy povede. Ne na úkor divadla - tomu dávám tolik energie, kolik jí vůbec dokážu poskytnout jedné věci. Kdybych ještě přidal, stalo by se mi divadlo zaměstnáním a to by to pak vypadalo! Vím, kam Vaše otázka míří a co byste mi nejspíš radil, ale obraťme to: I Vám by chtěli mnozí ledacos poradit, a třeba i dobře, leč kdybyste je poslechl, národ by tím přišel o jednoho neopakovatelnýho Rejžka, jehož cena je v tom, že je takový, jaký chce být.
A Jonáš a Melicharová lll - X? Kdybych měl záruku, že zbývajících osm filmů dopadne tak, jak bych si přál, neváhal bych. Ale protože taková pravděpodobnost je mizivá, další filmy z této série nehrozí. Jonáše a Melicharovou se mně podařilo umístit v rozhlase a televizi.

Připadá mi, že Semafor spojil život v divadle s Ferdinandem Havlíkem tak jako v mayovkách - jakýmsi krevním rituálem. Neuvažujete o vydatnější transfúzi od jiných skladatelů?

Když jsem ve hře Každý má svého Leona zpíval pozoruhodné písničky Marvina Hamlishe, cítil jsem se trapně a byl jsem vždycky rád, když už jsem je měl za sebou. Měl jsem pocit, že každý průměrný zpěvák by ty krásné songy zazpíval líp než já, protože by k nim měl blíž. Oproti tomu třeba písničky z Kytice nedosáhly tak světové proslulosti jako Hamlishovy, ale o to víc to byl, dle mého mínění, Semafor. S F. Havlíkem jsem se nespojil krevním rituálem, ale chladnokrevně jsem si vykalkuloval, že má-li si Semafor uchovat svoji zavedenou tradiční podobu, nechť si v něm muzicíruje jeho spoluzakladatel a Šlitrův nejbližší hudební spolupracovník. Dneska se tu oháním Šlitrem jako autoritou a byly doby, kdy ho odborníci považovali za nedouka, diletanta a jeho písničky za plagiáty. Kdybych tehdy poslech a dosadil na jeho místo renomovaného skladatele, jak mně tehdy často odborníci radili, zavděčil bych se jim sice, ale dneska bych se neměl kým ohánět. A tak jsem si už od samého počátku zvykl dělat ten Semafor tak, jak myslím.

Proč saháte znovu do šuplíku a uvádíte v premiéře 28 let starou hru Šest žen?

Musím Vás, pane Rejžku, opravit ve dvou věcech. Jednak jsem Šest žen neměl v šuplíku, nýbrž ve skříni, ale já vím, Vy to myslíte obrazně. Avšak: není to hra stará 28 let, nýbrž 32. Byl to totiž náš pokus o divadlo na pódiu vinárny Reduta a hlavním aktérem tehdy byl dr. Ivan Vyskočil. A dneska jsme po tomto pořadu sáhli proto, že máme v úmyslu jednou za čas připomenout, co se hrálo v Semaforu kdysi. Hrát staré hry je zavedenou zvyklostí na všech divadlech světa, nejen v Semaforu. A některé jsou staré i 400 roků. Hamlet například. Můžete namítnout, že našich Šest žen se nedá s Hamletem vůbec srovnat. Ale však je taky uvádíme jenom po 32 létech. A ujišťuju Vás, že jsem přesvědčen o tom, že po čtyřech stech rocích už si na ně nikdo ani nevzpomene. A tak je uvádím teď, kdy vím, že si ještě najdou své diváky.

Je Zdeněk Všelicha s praxí v zelenkovské televizní zábavě pravým mužem na svém místě?

Myslím, že je. Časem se pozná, jestli jsem se mýlil. Se zábavou, ať už zelenkovskou, či jinou, nemá jeho organizační činnost v Semaforu nic společného. O Všelichově minulosti mám samozřejmě informace, ale měl jsem na vybranou: uskutečnit své plány s občany, jejichž postoje byly vždy správné, ale v práci, abych tak řekl, se nepřetrhli. Anebo s mužem, v jehož minulosti byla problematická místa, ale který se - snad - pokouší svou generální mejlku odčinit. Jsem od přírody prost záští, a tak jsem se rozhodl dát tomuto muži šanci. Pokud dodrží všechna ujednání a bude naplňovat všechny předpoklady tak usilovně jako dosud a pokud neudělá nic nečestného, nevím, proč bych mu měl připomínat minulost.

Bude Jitka Molavcová v připravovaných politických kabaretech také žertovat o svém předlistopadovém členství v KSČ?

I na tuhle otázku se cítím být povinen odpovědět, protože krátké členství Jitky Molavcové v neslavné straně mám na svědomí já. Než Vám tu povím, jak to bylo, rád bych Vás požádal, abyste mě v budoucnu nikde neoznačoval za náboráře KSČ, protože i v tomto případě byste se dopustil křivdy.
Jitku Molavcovou si vyhlídl za svou oběť nějaký ten stranický výbor či co, a to proto, že se mu jevila jako nejbezbrannější z celého souboru. Jitka se držela a členství odmítala - i když ne způsobem hrdinským. Neřekla, že nesouhlasí s marxistickou ideologií, řekla jen, že nemá čas. Kdybyste ji však znal blíž, musel byste uznat, že to bylo od ní odvážné.
Strana se rozhodla vést s Jitkou Molavcovou válku nervů. Přemlouvala, slibovala, naznačovala - a já byl tou dobou v této záležitosti Jitčiným důvěrníkem. Když jsem viděl důsledky stranického tažení proti téhle citlivé bytosti, poradil jsem jí jednoho dne zcela chladnokrevně, aby do strany vstoupila. Na mé doporučení. A slíbil jsem, že to nikomu neřeknu. Slib jsem dodržel a teprve teď, když jste uznal za dobré tuhle záležitost publikovat, vydávám svědectví, jak to všechno bylo. Taky by stálo za zmínku, že tato členka strany připojila jako jedna z prvních svůj podpis na petici za osvobození zatčeného Václava Havla. Hádám, že otázku na tuhle záležitost byste třeba nepoložil, a tak ji tu připomínám sám. A aby bylo spravedlnosti učiněno zcela zadost, je třeba říct, že Jitka Molavcová se zachovala velmi statečně v době, kdy byla vyzvána, aby se mnou přestala spolupracovat - na rozdíl od mnoha jiných to riskla a setrvala. Takže - pokud se ptáte, zda bude žertovat o tom svém tíživém členství, kterého se zbavila v prvních dnech převratových, tak říkám za ni, že bude, pokud k tomu vznikne příležitost. Myslím si, že na to má právo.

Na Poříčí... už není na repertoáru. Ivan Podobský nemá na režírování tohoto kusu nejlepší vzpomínky. Jiří Suchý ano?

Na první dvě otázky jsem odpovídal rád - umožnil jste mi zastat se dvou lidí, kteří mé zastání potřebovali. Ve třetím případě se budu muset dotknout poněkud nevlídně Ivana Podobského, a to mě moc netěší. Navíc - což Vy jako novinář asi musíte vědět - tenhle případ nevzrušuje veřejnost natolik, aby bylo nutné se jím veřejně probírat a jitřit tuhle nepříliš šťastnou epizodu v životě toho člověka. Ale otázka je položena, tak odpovídám.
Ivan Podobský se mně kdysi svěřil, že by byl ze všeho nejradši režisérem. Zdálo se mi, že by bylo ideální mít mladého režiséra přímo v souboru, a tak jednou, když jsem měl být krátký čas mimo Prahu, rozhodl jsem se, že vyzkouším jeho nápaditost a schopnosti. Uložil jsem mu nastudovat jakýsi koncert jevištně pojatých periferijních písniček, které jsem pro tento účel vybral. Tak znělo zadání. Ivan Podobský však rozhodl jinak. Vyřadil mnohé z písniček, které jsem vybral, a doplnil je jinými. Pak sepsal jakési nahozené libreto pro divadelní kus. Bylo velmi nedobré. Ještě ho mám schovaný. Kdybyste měl dojem, že Ivanovi křivdím, dám Vám je k nahlédnutí a snad pochopíte míru mé shovívavosti. Ivan odmítl mé přání, aby se vrátil k projektu divadelního koncertu a trval na scénkách. Uznal, že ty jeho nejsou z nejlepších a vyzval mě, abych mu napsal jiné. Neměl jsem chuť pouštět se do něčeho, s čím jsem nesouhlasil, ale nakonec jsem ten ústupek udělal - možná, že ten mladík ví, co chce a nebudu ho srážet dřív, než se rozlítl. Napsal jsem dialogy a byl jsem za ně Podobským pochválen. Premiéra nedopadla dobře. Několik lidí dokonce odešlo, jiní mě druhý den kárali, ale nic tak strašného se vlastně zase nestalo; akorát že Ivan Podobský konkurs na režiséra neudělal a myslím, že mě to má za zlé.
Pak jsem vrátil některé z vyřazených písniček zpátky do programu a uvedl jsem je na scénu. Byla to improvizace, ale leccos se tím zachránilo. Pokračovat s Ivanem Podobským v dalších dobrodružstvích se mně zdálo neperspektivní, a tak se naše cesty po čase rozešly. Zřejmě jsme si nebyli souzeni.
Tak takhle se jeví případ Podobský z mého pohledu.

Dokdy chcete věřit fungování divadla bez dotací?

Ve fungování divadla bez dotací nevěřím a nikdy jsem nevěřil. A říkám to, kudy chodím. Rád Vám svůj názor zopakuju: Abych vyrovnal příslušné ztráty, založil jsem dvě firmy, které by měly být natolik výdělečné, aby divadlo dotovaly ony. Myslím si, že za těchto okolností by se dalo uvažovat o divadle bez státního či městského příspěvku.
Dotace by tu byla, leč z vlastního zdroje. Nakladatelství Klokočí a filmová společnost Perplex už začaly pracovat a přinášejí první výsledky. Městské orgány nám v tomto počátečním období pomáhají. Uvidíme, jak se budou věci vyvíjet dál. Že se budeme muset v budoucnu stavět čím dál tím víc na vlastní nohy, je více než pravděpodobné. Jsem přesvědčen, že nás tahle skutečnost nezaskočí.

V poslední době jste několikrát hovořil o své pracovitosti, které teď nic nebrání - narozdíl od minulých časů. Myslíte si, že množství práce = kvalitní práce?

To si nemyslím. Ale čím větší množství, tím vetší naděje, že se objeví něco dobrého. Čím více střílíte, tím větší naděje, že se trefíte do černého. Když stojím před terčem, nedokážu předem vyloučit ty rány, které by šly vedle a odstřílet pak už jen ty, co trefí. Neosvědčilo se mi ani mířit důkladněji. Někdy rána vypálená zběžně od boku byla tou nejpřesnější.

Opravdu si myslíte, že se u nás nenajde jiný, lepší komik než Jára Kohout, se kterým jste nedávno spolupracoval?

Tahleta otázka se vám, pane Rejžku, jaksi nepovedla - příště to bude jistě lepší. Nikdy jsem nikde neřekl, že se u nás nenajde jiný, lepší komik než Jára Kohout. Podle čeho tedy usuzujete, že si to opravdu myslím? Že jsem s ním nedávno spolupracoval? Řeknu vám proč, i když si nejsem jist, zda to bude důvod pro vás pochopitelný: já mu jenom chtěl udělat radost. Jemu a taky těm pamětníkům starých časů, kteří jeho návrat na pražskou scénu oplakali. To snad může vadit jen málokomu. Když chtěl kdysi Dikobraz uveřejňovat na pokračováni Janu Werichovi jeho úvahy o klaunech (byl to tehdy od Dikobrazu odvážný projekt), měla být z kolekce vyřazená jen Werichova vzpomínka na Járu Kohouta, Jan Werich vzal cele své dítko nazpátek. Kvůli Kohoutovi. A myslím si, že Jan Werich znal i významnější komiky než byl Kohout. Jára Kohout byl ve své době, kterou vy neznáte a kterou tudíž nechápete, dobrým lidovým klaunem. A navíc je to i člověk s dobrým srdcem. Za 71 roků své komické činnosti potěšil příliš mnoho lidí, než abychom měli dnes právo nevšimnout si jeho 86. narozenin (9. prosince). Semafor to udělal po svém způsobu. Myslím si, pane Rejžku, že potěšil mnohem víc lidí než jich dokáže za stejnou dobu potěšit kterýkoliv erudovaný kritik. To je hodno úcty.

V pantonské kolekci Hity Semaforu 1-3 všechny písničky (s výjimkou několika sborů) zpíváte vy sám, nebo s Jitkou Molavcovou. Znamená to, že nedůvěřujete pěveckým schopnostem ostatních členů divadla, které jste si přece sám vybral pro spolupráci?

Byl to nápad ing. St. Titzla. V době, kdy začala být zvýšená poptávka po písničkách ze Semaforu, byl držitelem příslušných práv Supraphon, v čele s ředitelem Kvíderou, na jehož pokyn byly dány všechny mé nahrávky tak říkajíc k ledu. Vydat ty nejznámější hity v původní verzi tedy nebylo možné. Byl tu však Panton, jehož ředitel pan Hraba se rozhodl, že zkusí prorazit s mým nežádoucím jménem. Nejdřív to byla malá deska, když se nic nestalo, tak zkusil větší. Zase to prošlo. No a pak se objevil Stanislav Titzl s nápadem vydat staré semaforské písničky v nové úpravě, když ty staré nahrávky jsou nedostupné. A protože nedostupný byl i Waldemar Matuška, Jiří Jelínek, Jiří Šlitr - každý z jiného důvodu, navrhl Stanislav vydat ty písničky v autorské interpretaci. Mám objektivně zjištěno, že mnoha lidem to nevadí. Protože výběr obsahoval i některá dueta, považoval jsem za logické přizvat si ke spolupráci svou stálou partnerku Jitku Molavcovou.
Kromě těchto tří LP vyšly však u téže firmy i jiné desky, na nichž zpívají i ostatní členové Semaforu. Takže jejich pěveckým schopnostem důvěřuji - zvláště pak těm novým mladým posilám, mezi nimiž se rýsují do budoucna zajímavé osobnosti. Snad je záhy uslyšíte i na deskách.

Po odchodu Jiřího Šlitra se častokráte diskutovalo o jeho možném nástupci. Soudě podle LP desky Na okně seděla kočka, považujete zřejmě za jednoho z nich Karla Vágnera. Proč?

Váš úsudek je chybný, soudíte-ti podle dvou textů zhudebněných Karlem Vágnerem, že ho považuju zřejmě za jednoho z nástupců Jiřího Šlitra, se kterým jsme složili 300 písniček. Nabídnu vám úsudek, řekl bych logičtější: V době, kdy jsem psal písničky s Jiřím Šlitrem, skládali mi hudbu k textům i jiní, často i dobří skladatelé: B. Nikodém, J. Malásek, J. Jakoubek, VI. Hála, A. Fried, J. Vomáčka, M. Pilař a další. Třeba je Karel Vágner nástupcem některého z nich. Počtem opusů by to odpovídalo spíš.
A kromě toho: Po odchodu Jiřího Šlitra jsem spolupracoval nejen s Karlem Vágnerem, ale i s mnoha jinými skladateli - byl jsem mezi nimi dokonce i já. Nikdy mě nenapadlo, že bychom se mohli všichni považovat za nástupce Jiřího Šlitra.
Karel Vágner se mnou tuto desku natočil na vlastni pěst v době, kdy jsem byl nežádoucí osobou a velmi houževnatě ji prosazoval, což jsem mu mezitím mařil podepisováním různých petic. A tak ji prosadil až teď, takže vyšla s dvouletým zpožděním. Ale i tak to od něho bylo hezký.

Vzhledem k tomu, že všichni členové divadla spolupracují se Semaforem externě, kterým z nich byste dal zaměstnanecké razítko do občanky? S kým vlastně chcete dělat divadlo?

Razítko do občanky bych nejradši nedal nikomu - myslím si, že herec nemá mít razítko v občance. Herectví by nemělo být zaměstnání, nýbrž povolání. A s kým chci dělat divadlo? Spíš by mně seděla otázka, s kým chci dělat tu a s kým onu hru. V tom jsou ve výhodě filmaři - nikdo se jich neptá, s kým chtějí dělat filmy, spíš jsou tázáni na to, kdo bude hrát v jejich novém filmu a každému je jasné, že ten vyvolený není předurčen k tomu, hrát pak ve všech filmech dalších. Zkrátka - Semafor nemá jeden soubor. Každá inscenace chce být samostatným souborem a každý herec nechť má šanci si zahrát i v jiných hrách, bude-li dobrý nebo potřebný.
Tento popisovaný stav považuji pouze za ideální, realita mě zatím nutí brát na členy souborů určité ohledy sociální. Až bude v mé moci zajistit jim důstojné odměny za jejich práci, zpřísníme i podmínky.

Proč předěláváte výstavní síň na obchod a dobrovolně se tak připravujete o možnost pokračovat ve výstavách?

Protože výstavních síní je v Praze mnoho, ale OPCHOD ŽOFIE MELICHAROVÉ je unikátní a jako takový mi připadá vhodnější.

Po zkušenostech z listopadu, přes Hej rup, Občanská Semafóra a televizní Večírky, se zdá, že Semafor chce být politickým divadlem. Mýlím se?

Ano. A velmi. V Semaforu t.č. hrajeme hry Jonáš dejme tomu v úterý, Vetešník, Výhybka, Šest žen, Ach ta láska nehezká a chystáme Kytici - ani jedna z nich není politickou záležitostí. Semafórum je kousek listopadové tradice, kterou udržujeme, je na repertoáru jednou měsíčně a není to divadlo. V mimodivadelních pořadech (rozhlas a televize) vyjadřuju rád a programově svůj občanský postoj k naší současnosti tak, jak si myslím, že je to dneska zapotřebí. Se Semaforem je zde společná jen skutečnost, že se občas připojí i někteří členové divadla a že na televizní Večírky půjčujeme budovu.
Nicméně nevylučujeme, že - bude-li potřeba vyjádřit se k problémům politickým - sestaví Semafor opět nějakou tu agitku, jako tomu bylo v případě pořadu Hej rup. Divadlo, které by mělo právo si říkat politické, si však představuji úplně jinak.

Jestli to není tajemství, můžete nám prozradit dramaturgický plán na příští sezónu?

Pane Rejžku, my jsme plánování na divadle odzvonili. Zjistili jsme, že je lepší začít zkoušet to, na co máme zrovna chuť, prostředky a lidi. Dramaturgické plány už, zaplaťpánbůh, předkládat nemusíme, a tak jsem taky zbaveni povinnosti je plnit za každou cenu a navzdory okolnostem, jak tomu nejednou bývalo v minulosti. Nemusíme se taky zodpovídat ani úřadům, ani veřejnosti z jejich nedodržení. A tak jsme si mohli letos například dovolit krásný přepych, odsunout stranou čtyři chystané tituly (Skleněné prkno, Pokušení sv. Antonína, Kytice a Nižní Novgorod) a nasadit pátý, víceméně naimprovizovaný (Ach, ta láska nehezká) a usnadnit tak divadlu poněkud svízelnou finanční situaci, protože na rozdíl od výše vyjmenovaných titulů je Láska nehezká představení spoře obsazené a výpravy prosté - tedy levné. V příštích dnech chceme sáhnout po jednom z vyjmenovaných titulů. V těchto dnech se rozhoduje, který z nich má nejlepší předpoklady pro dobré obsazení a pro úspěch u diváků. V příští sezóně to bude nejpravděpodobněji některá z dalších uvedených her, i když možná... kdož ví.

Jak dopadly lustrace ve vašem divadle?

Zbavil jsem se několika spolupracovníků, kteří mně v minulosti prokazatelně škodili. A teď mě zajímá jen přítomnost a budoucnost. Lustrovat ty, kteří nám vládnou nebo za nás rozhodují, je asi v pořádku. Ale lustrovat lidi kolem divadla, to je dle mého názoru luxus, na který není čas.

Už jste se byl podívat, jak se daří vašim bývalým spolupracovníkům -pánům Šimkovi a Dvořákovi v jejich divadle?

Zatím ne

Netušíte, jak vidí budoucnost Semaforu Miloš Zeman?

To netuším, ale optám se ho - děkuju za dobrý nápad. Když bude prognóza příznivá, tak ji možná i zveřejníme. A kdyby - nedej Bůh - byla nepříznivá, tak taky.

V čem je podle vás smysl televizních Večírků nejen pro zvané kromě finančního přínosu pro divadlo?

Řekli jsme si, že v dnešní době, která je plná únavných sporů, jedovatostí a osočování, zkusíme komentovat událostí kolem sebe způsobem úsměvným. Tuhle poněkud nekonkrétní proklamaci tu trochu upřesním - nejlíp na příkladu.
Nejsem vždycky zajedno s výše zmíněným prognostikem Milošem Zemanem, ale myslím si, že je to ironik, jaký na naší politické scéně tč. nemá konkurenta. Vnáší k nám cosi, co umějí v Anglii, ale my jsme to na dvaačtyřicet let zapomněli. Kdybyste četl anebo slyšel reakce jeho kritiků, anebo naopak objektů jeho kritiky, zděsil byste se, jakým nekulturním tónem jsou neseny. I když, jak říkám, nesouhlasím se všemi jeho názory, musím uznat, že v této oblasti je absolutním vítězem.
Večírky mají nesmírný ohlas. Dostáváme dopisy nadšené, dopisy od lidí, kteří sami od sebe chápou to, nač vy se ptáte, ale dostáváme taky dopisy plné jedu, hulvátství a sprostoty. Určite halasné procento českého lidu ztratilo veškerou soudnost. A tak si říkáme, že naše Večírky by měly být kursem tepání s humorem a elegancí. Někdo tepe do drobných všednůstek, jiný do věcí zásadních, někomu se to daří líp, někomu hůř, ale nikdy se tu nevyskytuje tón, který je běžný na různých shromážděních a táborech lidu, jak se tomu říkávalo.

V Reportéru č. 14 popisujete, „z čeho jste žil posledních dvacet let", mj. říkáte, že odpadly i honoráře z desek. To vám nezaplatil ani Supraphon za trojalbum Kytice, třídeskový komplet Semafor 1959 - 1969 a Panton za LP Písničky a povídání ze Semaforu?

Máte pravdu, ve svém rozhovoru jsem to nepřesně formuloval. Když jsem řekl, že odpadly honoráře z desek, byla to pravda. Měl jsem však v zájmu přesnosti dodat, že tomu tak nebylo stále. Byly i roky, kdy se podařilo něco vydat. Vždycky za tím ale byla osobní odvaha těch, co se to rozhodli probojovat. Ve srovnání s množstvím desek, které mi vyšly za prvních deset let Semaforu a které mi vycházejí dnes, to však činí jen malý, občasný zlomek.
Takhle přesně jsem to měl v Reportéru nejspíš říct a ujišťuju vás, že kdybych psal o téhle záležitosti článek, bylo by jeho znění správné. V redakci Reportéra, při povídání u kafe, jsem se dopustil téhle nedůslednosti. Můžete-li mi to prominout, budu rád.

Jak hodnotíte po jednoroční existenci časopis Semaforům?
Jako experiment, kterého nelituju a o němž se domnívám, že bude mít v historii Semaforu své místo.

Co se vám líbilo a co nelíbilo?

Líbila se mi už sama okolnost, že jsme se mohli rozhodnout zkusit vydávat časopis a že jsme nemuseli nikde žádat o milostivý souhlas, že nebylo třeba předkládat věci ke schválení. A co se mi nelíbilo? Zdál se mi málo semaforský. Byl udělán tak, jak se časopisy dělávají, s tím bych polemizoval.

Proč myslíte, že časopis nepřežil rok?

Protože vydavatel si to nepřál.
Pane Rejžku, dovolte mi, abych vám poděkoval za otázky, které jste nám celý ten rok kladl.