Úvod
Novinky
Historie
Osobnosti
Hry
Diskografie
Knihy
Filmy
 Texty, básně, povídky
Galerie - video
Galerie - foto
Články a recenze
Rozhovory
Kontakty a odkazy
 

Texty, básně, povídky


LOUŽE

ze sbírky Kaluž

I
Pršelo
a když déšť odešel
zbyla po něm pod okny louže
a toho večera
zrcadlily se v ní červánky
a dítě které šlo okolo
začalo volat:
Maminko louže krvácí...

Louže
nebo kaluž chcete-li
zpočátku sebevědomá
ale pak začala vysychat
a dneska už není
zmizela
ale tehdy před několika dny se nádherně leskla
malé pleso které
když jsem se nad ním sklonil
ochotně odráželo mou tvář

Jsem však tak trochu s prominutím poeta
a tak se přihodilo to co se přihodilo:
Spatřil jsem v kaluži nejen sebe ale i zástup
fiktivní zástup zamračených ranhojičů
a dokonce se mi zdálo
že jsem mezi nimi zahlíd Lenina

Ranhojiči vraceli se z dávné bitvy
v níž pluky udatných lučištníků
se utkaly s několika veverkami
a co je neuvěřitelného
byli jimi na hlavu poraženi

Jejich vojevůdce se jmenoval Zizi řečený Mocný
ale jeho muži u neřekli jinak než Kadrnožka
leč vraťme se k ranhojičům

Stáli tu v zakrvácených kahanech
a hlasy naladěnými co nejhlouběji
zpívali píseň plnou hněvu
a její melodie zčeřila hladinu kaluže

Toto jsou slova jejich písně:

Pálenku koupit ze švestek
Za uříznutou kšandu
A na hrobech tří nevěstek
Pak tančit sarabandu

A pak se vrátí náměstek
Ze svého vaterlandu
Když u kávy
Nám vypráví
O krutostech
A bezpráví
My vyhrnem
Si rukávy
A máme z něho srandu

Až tahle píseň promění
Se ve škváru a kamení
Bude to pro nás znamení
Že nastal čas se bít

Ta naše zloba pramení
Z ušlechtilého nadšení:
Svým nepřátelům zranění
Hodláme ošetřit
My ranhojiči vilní
Co ranhojí a smilní
Hej hej hej


To byla slova jejich písně pak zmizeli
a hladina kaluže se nervózně zachvěla
a pak připlula ona



II
Posledním tempem doplula do středu kaluže
zasmála se
a hladina kaluže se opět rozkmitala
ale tentokrát rozpustile a vlídně a ona
lehounce pokynula rukou a odplula
a mně se chvíli zdálo
že kaluž od tohoto libého okamžiku
voní...



III
Přiklekl jsem k hladině
a hle - v mělké hloubi louže
jsem spatřil krajinu
typickou jihočeskou krajinu
až na ty skály až na ty skály
a taky ty palmy jakoby tam nepatřily

Měl jsem pocit
že nevidím tu krajinu ponejprv
že by déjá vu?
nebo snad ozvěna některého z mých minulých životů
na které nevěřím ale kdo ví?

Pošetilý nápad: zeptám se louže!
A ona odpověděla:

Krajina na kterou civíš
je jen náhodné seskupení sklíček v krasohledu božím
ponejprv jsi ji viděl když ti bylo pět
tenkrát jsi věřil že sklíčka jsou tou krajinou
A pak jsi zmoudřel
a vida krajinu řekl sis: Jsou to sklíčka
rozvernou náhodou v krajinu seskupená

Pak už jen stačilo rozkmitat hladinu louže
a krajina se rozsypala
Střípky - nic než střípky



IV
A pak se střípky seskupily v nový obraz
v obraz tváře Jana Křtitele
tak jak ji známe ze starého chrámového obrazu
Uťatá hlava ležící na podnose
Ovšem pokud vím
na obraze se jeho hlava nesměje
tady ano
Co je důvodem toho smíchu?
No přece Salome
která si hlavu nejprve vyžádala
a teď neví co s ní

Sotvaže jsem ten důvod pochopil
přišla Salome nestoudná a krásná
krásná až srdce svíralo se
přišla a přiklekla ku hlavě
a zblízka si ji prohlížela

Jako by v jejích vyhaslých očích
hledala odpověď na otázku:
Jak se ti jevím? Jsem dost krásná? Atraktivní? Spanilá?
Místo odpovědi zakousla se hlava do jejího lýtka
a celý ten obraz se rozplynul v kaluži
která začala zvolna vysychat



V
Ale už je tu další vidina
Ze dna kaluže se blíží k její hladině koráb
plný mužů zarostlých opilých
a zamilovaných do jediné ženy
dlící v kajutě kapitána
kde listovala ve starobylém herbáři
hledajíc bylinu
která by vrátila krev do jejích alabastrově bledých tváří

Důvodem její průsvitné bělosti byl kapitán
který svýma vlídnýma očima
denně odprošoval za to
že neumí splnit její přání
ač bylo tak prosté
Přála si
aby ji nahou před zraky odporné posádky
bičoval do krve
a při tom zpíval starobylou píseň
Avanti popolo

Neznal tu píseň a v tom byla ta zrada
Nabízel písně jiné, stejně pěkné ne-li pěknější
Gaudeamus igitur
La palomu
Marseillaisu...
Odmítala trvala na svém a kapitán chřadl
a tu když námořníci chlastem rozpálení
začali hulákat všemožné popěvky
zaznělo z hrdla jednoho z nich
Avanti popolo bandiera rosa...

Kapitán se rozběhl za zpívajícím troupem
a zapřísahal ho ať ho tu píseň naučí
a sliboval mu za to mnohé výhody:
namísto zvetšelého trička
zánovní uniformu kterou kapitán odložil
protože dopnout jí by bylo nad jeho síly
tři lahve skvostné kořalky
kterou si šetřil pro slavnostní příležitost
a nakonec
že mu na hodinu a půl půjčí svou bledou milenku

Hodinu jsem pak klečel nad kaluží
sleduje napjatě jak se kapitán učí slova písně
jak se učí její melodii
a jak pak vítězoslavně a s pocitem sladké hořkosti
odchází do své kajuty

Žena spala
probudil ji lehkým polibkem na ztvrdlou kůži jejího vlídného chodidla
a pak ji začal zbavovat aksamitového šatu
a když byla žena obnažena
popadl důtky - devítiocasou kočku
a vyvedl svou lásku na horní palubu
a odtud pak na kapitánský můstek

Opilci zmlkli a na lodi zavládlo hrobové ticho
a ponejprv sem dolehlo šumění moře

Bledá se smyslně zavlnila
a kapitán
třesoucím se hlasem začal zpívat
Avanti popolo
bandiera rosa...
Pak šlehl důtkami

Načež se rozplakal - nedokázal šlehnout podruhé
protože to tělo miloval
Nahá rozzuřená a pokořená bytost
vyrvala důtky kapitánovi z ruky
a zbičovala ho do bezvědomí


Skočil jsem rovnýma nohama doprostřed kaluže
a rozdupal jsem ten odporný obraz
Tou dobou šla kolem dívenka se psem
pes na mě zaštěkal a ona ho okřikla:
Šmidro kolikrát ti mám říkat
že na blázny se neštěká!

A kaluž zvolna vysychala dál



VI
Její plocha byla čím dál tím menší
ale pořád ještě se tam vešla moje tvář
viděl jsem svůj obraz
a slyšel jsem se říkat:

Pověz mi louže
co znamenaly všechny ty vidiny
které se zjevovaly na tvé hladině?

A louže pravila:

Ranhojiči
podlí a milosrdní
znamenali rub a líc tvých skutků
a ta co pak jen proplula a zůstala po ní vůně
byla symbolem krásy která dává zapomenout
na skutky kalné

Krajina která se rozpadla na střípky
připomenula ti pomíjivost všeho
co považuješ za věčné
a hlava Jana Křtitele
se kterou Salome si nevěděla rady
no to je přece marnost splněných přání

A smutný příběh kapitána sděluje
že naše dobré skutky
velmi často nejsou životaschopné a bývají
jak praví rčení
po zásluze potrestány
A že soucit je pouze jiné jméno pro slabost..

To byla poslední slova tajemné kaluže
než vyschla docela

Avanti popolo
hej hej hej

minulý | zpět | nabídka | další