MILÝ ŠLITŘE...(2002)

Jiří Suchý pro Divadelní noviny, duben 2002

„Milý Šlitře,
nevím, kde se t. č. nacházíš - nedáváš o sobě vědět -, ale nic Ti nevyčítám. Korespondence mezi našimi dvěma světy je čistě pomyslná - není pošty, ba ani messengera, který by tento dopis dodal do Tvých rukou. Škoda. Byl bych moc rád, kdyby ses dozvěděl spoustu věcí, které by ses dovědět měl. Ale kdo ví, možná že o nich víš - míval jsem od maličká pocit, že vy, co jste na druhém břehu, jste tak trochu vševědoucí. Že se na nás odkudsi díváte a že máte přehled.
A tak si říkám, že možná víš, jak si teď Semafor stojí, že sleduješ, jak Tě tu jako skladatele zastoupil Ferdinand Havlík, kterého teď vystřídal Vladimír Franz, a jak Tě přišla nahradit Jitka Molavcová -víš, to je ta holka, která seděla jednou při představení Jonáš a dr. Matrace v první řadě napravo na přístavku a nám se oběma líbila. Nevěděli jsme, kdo to je, a netušili jsme, že jednou nastoupí na místo, které tu po Tobě zbylo.
Víš nejspíš taky, jak jsem byl z toho špatnej, když jsem se onoho děsného 26. prosince v devětašedesátým dověděl, že už to divadlo potáhnu zbytek života bez Tebe. Dokonce jsem chtěl celý ten Semafor sbalit, jsa si vědom, že bez Tebe už to nebude ono. Ale věděl jsem o lidech, kterým bych se tímto rozhodnutím zavděčil, a zvláštní shodou okolností to byli lidé, kterým jsem se zavděčit nehodlal. A tak jsem vytrval.
Krátce potom, co jsi opustil angažmá na tomto světě, zdál se mi sen, o kterém si myslím, že jsi v něm měl prsty. Chystal jsem se, tedy v tom snu, někam jet tramvají a neměl jsem ani halíř. I obrátil jsem se na Tebe, zda bys mi nepůjčil, a Tys mi řekl větu, vystavěnou přesně podle našeho osvědčeného receptu, spočívajícího v tom, že jsme se jeden na druhého silně vytahovali. Řekl jsi:, Řekni průvodčímu, že mě znáš, a on tě sveze zadarmo.' A pak jsme se smáli, stejně jako jsme se smávali podobným špílcům kdysi. Řekl jsi to jen tak mimochodem, přesně oním způsobem, na jaký jsem byl od Tebe zvyklej, i intonace byla stejná - neříkej, žes mi tehdy o sobě nedal tímto způsobem vědět!
Byl to určitě Tvůj poslední fór. Fór na rozloučenou. Zapadal spolehlivě do té série, do níž patřil například Tvůj telegram z Montrealu. Vzpomínáš si? Tehdy nás život taky rozdělil, byť ne tolik jako teď: Tys hrál v Montrealu a já právě přijel do Paříže a chystal se na první vystoupení ve staroslavném Odeonu. Ve vrátnici mi byl předán telegram a v něm stálo: ,Přeju Ti, aby Tvůj neúspěch v Paříži byl co nejmenší. Šlitr.'
Vzal jsem Tvé přání na vědomí podobně, jako když jsi mi tehdy z New Yorku poslal hned druhý den po příletu expres psaní, v němž jsi mi sděloval: ‚Ztratil se mi kufr, a tak jsem dneska spal bez pyžama, jestli Ti to nevadí.'
Zvykl jsem si na tenhle náš druh humoru a trochu se mi po něm stejská.
Nepředpokládám, že bys mi na tento dopis odepsal, ale myslím si, že nějakou tu větu bys mohl přece jen v mém snu zase utrousit. Moc bys mě tím potěšil.
Za chvíli jdu spát, a protože si myslím, že odněkud na mě koukáš, říkám si, že snad nemusím čekat, až si tenhle dopis přečteš v novinách. Měl jsem totiž velmi intenzivní pocit, že při jeho psaní jsi mi nahlížel přes rameno. A tak jsem zvědav, jestli mi splníš to mé drobné přání.
Tvůj Jiřík"