SÁM S DĚVČETEM V DEŠTI

Napsal: Jiří Suchý

- převzato z knihy Lásky a nelásky (vydala Vera, 1998)

Onoho dne jsem šel domů mokna. Lilo. Není to pro povídku se šťastným koncem špatná výchozí situace, začíná-li se nevlídně. Tenhle fígl jsem si vyzkoušel nejednou a občas neselhal. Šťastný konec se zdál být díky pošmournému začátku mnohdy ještě šťastnějším a čtenář byl o to spokojenější. Snad tomu tak bude i v tomto případě.
Kdybych moknul sám jediný, nebylo by to tak slibné, ale mokli jsme dva. Zatím ještě každý zvlášť, aniž bychom o sobě věděli. Zákon povídky svedl naše cesty, a tak hned ve druhém odstavci míjím pasáž, kam se před stále houstnoucím deštěm schovala zatím ještě neznámá drobná dívka. Byla pěkná, velmi pěkná, dostatečně promoklá a dál už moknout nehodlající - to byl ostatně i můj případ. Postavil jsem se tedy rovněž na kraj pasáže a hleděl jsem střídavě na souvislé pruhy deště a na ušlechtilý profil oné dívky. Líbila se mi čím dál tím víc a zdálo se mi, že naše setkání v pasáži je tak nějak osudové. Stáli jsme od sebe asi dva metry, maximálně dva metry třicet, a mlčeli. Bylo mi to trošku trapné a taky jsem měl pocit, že jsem to já, kdo by měl promluvit jako první. Chtěl jsem se jí představit, ale pak jsem usoudil, že věta „Já jsem Suchý“, pronesená na kost promáčeným mužem, by ji mohla uvést ve zmatek. A tak jsem řekl:
„To je ale liják.“
Vzápětí jsem pochopil, že je to velmi podprůměrný začátek konverzace a zřejmě to cítila i ona. Vyčetl jsem to z jejího mlčení a byl jsem přichystán špatný dojem okamžitě napravit.
„Sám s děvčetem v dešti a hlava mi třeští...,“ zanotoval jsem starodávný hit. Nezvolil jsem však správnou stupnici, vzal jsem to trochu vysoko, a tak jsem ten citát písně spíš zakvičel a ona se při prvních taktech lekla. Neřekla však ani slovo. Ostatně - co taky měla chudák říkat? Myslím, že jsem na ni neudělal dobrý dojem. Byl jsem zoufale rozhodnut věc zachránit. Trocha poezie nikoho nezabije, pomyslel jsem si a pološeptem jsem pravil:
„Proč se vlastně schováváte? Dešťovou vodou žena zkrásní. Vy byste měla vyběhnout a nastavit kapkám svou tvář.“
Ještě než jsem to dořekl, bylo mi jasné, že jsem ji urazil. Ona přece nepotřebovala krásnět pomocí deště. Byla krásná ažaž. Změřila si mě znechuceným pohledem a poodstoupila. Vyhrkl jsem tedy hbitě další větu, žel stejně nedomyšlenou. Chtěl jsem jí vyseknout poklonu a říct, že její krása je vlastně tak dokonalá, že ji ani kapky deště vylepšit nedokážou - a vyjádřil jsem to slovy:
„Ne, jen zůstaňte tady, schovaná - vám už ani liják nepomůže.“
To už na ni bylo trochu moc, a tak, liják neliják, vykročila do deště. Došlo mi, že poklona nevyšla, a tak jsem se za ní rozběhl, abych věc vysvětlil. Přidala do kroku. Já taky. Běžel jsem chvíli za ní, a když jsem ji konečně dostihl, byli jsme oba promoklí na kůži a ona se rozkašlala. I já jsem cítil, jak se mě zvolna zmocňuje chřipka. Kráčel jsem dva kroky za svou dívkou z pasáže a snažil jsem se:
„Nezlobte se, špatně jsem vyjádřil svůj obdiv. Neumím se dvořit. Jste velmi krásná a žádoucí. Ale teď dvoření stranou - musíme honem do postele. Oba. A rychle, než bude pozdě!“
Myslel jsem, samozřejmě, že každý do své. Ale to z mé řeči zřejmě nevyplynulo a v tu chvíli šel proti nám jakýsi mladík sportovního vzezření a ona ho oslovila:
„Prosím vás, proboha vás prosím, tenhle chlap mě obtěžuje. Láká mě do postele!“
Snažil jsem se co nejlapidárněji vysvětlit, že do postele bychom šli každý sám a každý do své. Ale opět nešťastná formulace. Slyšel jsem se říkat:
„S vámi? Nikdy!“
A to bylo poslední, co jsem kdy slyšel, protože hned první facka dopadla přesně na mé ucho a prorazila mi bubínek.
Od té doby neslyším a hledám vhodného dárce bubínku za účelem transplantace. Nikdo mi ho nechce poskytnout, ačkoliv jsem svou původní nabídku 50,- Kč zvýšil už na 350,-. Zastavuji na ulici náhodné chodce, strkám jim před obličej cedulku s větou: Neprodáte bubínek? Napište mi svou odpověď zde.
Na cedulce se mi množí slůvko ne, jen občas prostřídané nějakou nevlídnou větou. Nikdo nechce mé peníze - dárci jako by vymřeli. Jen jeden muž v odřené kožené bundě a s tváří opilého buldoka mi napsal, abych volil republikány, ti že jsou pro zavedení trestu smrti a získat bubínek od některého odsouzence by nemusel být zase takový problém. Tak přece jen trochu naděje, i když, pravda, nosit v hlavě bubínek nějakého bestiálního vraha není vyhlídka příliš lákavá. Ale republikány volit budu.