BLUES MRTVÉHO PIANISTY


Napsal: Jiří Suchý

- převzato z knihy Praha, město věží
(vydala Olympia, 1970)

Ruce mrtvého pianisty se neliší od rukou ostatních lidí. Umění, které je v nich, se už nikdy neprojeví, zůstane navždy v těch rukou zakleto, promění se s nimi v prach.
A na prachu se nepozná, co dovedl, když byl ještě rukou.
Helena hledí na ten pár bledých rukou a hlavou jí víří tisíc myšlenek. Jednu z nich náhle uskuteční: dotkne se svými prsty těch zmíněných rukou a pozná, že jsou chladné. Ruce, které dovedly rozezvučet klavír po způsobu Erolla Gardnera a pak zas napodobit Teddy Wilsona, ruce, které hrávaly výtečně starobylý ragtime a vzápětí objaly Helenu kolem ramen, jsou chladné.
Helena stojí u lůžka a vůbec nepláče, jak čekala, takže nehrozí nebezpečí, že se jí rozpustí líčidlo na očích. Hledí před sebe a pokouší se vžít se do situace. Odedneška bude sama. Dokud byl živ Jan, měla jeho a potom několik dalších, o kterých on nevěděl. Teď ale bude sama, protože nevěrná dokáže být jenom živému.
Pianista Jan umřel ve čtyři ráno. Minutu po čtvrté hodině poznal, že jeho tělo už mu nepatří. Rád by zavřel své pootevřené oči, ale byla zde jenom vůle tak učinit. Transformátor, který po celý život měnil jeho vůli v činy, nefungoval. Dejme tomu ohnout paži v lokti - ještě včera to byla akce, kterou prováděl zcela bezděčně. Dnes ale nepomůže, ani když na tento úkon soustředí všechno své myšlení. Povel je vysloven, vojsko však chybí. Divize jeho osobnosti padla do posledního muže a její nesmrtelný velitel obchází bezmocně bitevní pole.
U okna, nedaleko od postele, stojí piano. Klávesy jsou trochu zažloutlé a sem tam je možno pozorovat stopy po hořící cigaretě, na kterou kdosi zapomněl. Na klávesnici dopadá oknem šedé podzimní světlo. Jan si uvědomuje tu klaviaturu. Provokuje ho, dráždí a naléhá. Jan cítí, že by potřeboval naposled uhodit do těch kláves - jen pár akordů by potřeboval a pak už by nadobro odešel. Ještě včera bylo zahrát několik akordů tou nejvšednější věcí, jaké se mohl dopustit - dnes je to nekonečně nemožné. Jan cítí svou bezmocnost, ví o svých studených rukou, ale nedovede se smířit s tou skutečností. Chtěl by soustředit všechnu tu energii, která tady někde přece musí být, která se určitě tetelí tady v pokoji kolem jeho nehybného těla. Soustředit ji do jediného akordu. Kdyby natáhl ruku, určitě by dosáhl na klaviaturu. Je to však nemožné.
Jan se v životě nerad smiřoval s neúspěchem a teď, když ho potkala ta bezmocnost ze všech nejhorší, protože absolutní, dostavil se s ní pocit bezmezné bolesti.
To je asi to peklo, pomyslel si Jan! Peklo, o kterém vyprávěla kdysi paní katechetka a na které jsem zapomněl. Tedy ne kotel s vroucím olejem, ne věčný oheň pod ním, ale provokující a nedosažitelná klaviatura...
Helena je tedy momentálně sama s mrtvým. Odpoledne přijdou jeho přátelé. Venku je bláto, nanosí do pokoje plno marastu. Až bude po pohřbu, vygruntuje Helena všechno a při práci nebude myslet na minulost. Bude se snažit zahladit stopy po tom, který odešel. Přestaví nábytek. Jeho věci rozdá. Piano prodá.
Helenin pohled padl na tiché klávesy a zůstal na nich ležet. Pak, aniž věděla proč, přistoupila k nástroji. Kdysi hrávala velice špatně na klavír, včas toho nechala a nikdy neměla touhu se k tomu nástroji vrátit. Až teď. Sedla si na otáčivou židličku a měla pocit, že tak nečiní dobrovolně. Připadala si strašně poslušná. Jako tenkrát, když byla malá a rodiče ji nutili přehrávat škály. S tím rozdílem, že dneska nad ní nikdo nestál, takže nevěděla, proč vlastně pokládá ruce na klávesnici. Pak přivřela oči, protože pocítila v srdci a v prstech jedno společné zachvění. Uhodila do kláves a zazněl složitý mollový akord. Po něm následoval další. Helena hrála blues. Několik prvních taktů zahrála oslnivým způsobem, který se však náhle kamsi vytratil a skladba pokračovala neutěšeně dál, dokud si Helena neuvědomila svou nemohoucnost. Přestala hrát a bylo jí, jako by se právě probudila.