LÁKAJÍ MĚ KLIPY (1993, Televize)

Autor: Miloš Kučera, Týdeník Televize, 1993
Jiřího Suchého netřeba představovat. Zakladatel Semaforu, vynikající bavič, autor mnoha úspěšných divadelních představení a desítek zlidovělých písniček, filmový scénárista, výtvarník. V pondělí večer byl odvysílán jeho portrét v cyklu Gen.

Jak se vám líbí myšlenka Genu?
Je to velmi zajímavý nápad. Už proto, že se tak zakonzervuje jednou provždy náhled do duší lidí, o který se sice bude vždycky něco vědět, ale mnohdy budou známy jen jejich výkony a díla. Gen se pokouší je odhalit směrem dovnitř, a lidé tak budou díky Genu aspoň tušit, co to bylo za člověka.

Hlavně zpočátku byl ovšem Gen hodně kritizován za to, že výběr osobností prý není dostatečně reprezentativní a objektivní. Myslíte, že existuje objektivní klíč, jak lidi do Genu vybírat?
Já mám pocit, že kdyby někdo udělal výběr jiný, tak bude kritizován úplně stejně. Tahle kritika patří k životu a nemá cenu jí přikládat větší důležitost, než si zaslouží.

Vy jste se za svůj život setkal prakticky se všemi lidmi, kteří v kultuře něco znamenají. Chybí vám v Genu někdo z nich?
To by stálo za zamyšlení. Možná kdybych si vzal k ruce svůj telefonní seznam, tak bych si na někoho vzpomněl. Ale třeba Ivan Vyskočil, Miroslav Horníček nebo Jan Schmid by v Genu určitě chybět neměli.

Semafor hrál - byť s potížemi - i v době normalizace. Přesto jste nikdy neztratil kredit a nebyl podezírán z kolaborace s režimem. To je myslím hodno obdivu.
Já bych se pozastavil u vaší poznámky ohledně kolaborace. Přiznám se, že trochu jsem kolaboroval. Měl jsem totiž na bedrech divadlo s padesáti lidmi, a když přišel do šatny Jakeš nebo Štěpán, tak jsem před nimi nemohl zavřít dveře. Také jsem se třeba pozval na ÚV KSČ, kde jsem snažil zachránit, co se dalo. Ale na druhou stranu jsem si myl svědomí tím, že jsem udělal něco, co oni potom označovali jako vrážení kudly do zad – třeba jsem jako jeden z prvních podepsal petici za osvobození Havla nebo jsem nikdy neodvolal 2000 slov. Pokud jsem s nimi musel jednat, tak ve vší slušnosti. Ale pak jsem je programově zklamal, aby si nemysleli, že podporuju jejich ideologii.

Teď už podobné boje podstupovat nemusíte. Jak se vám splnily představy o svobodném životě?
Mně se ty představy nesplnily vůbec. Je to úplně jinak, než jsem si představoval. Je to daleko horší, ale přesto krásný a neměnil bych. Pochopil jsem, když se mé růžové sny rozbily o skutečnost, že takový je život. A právě v poslední době jsem mu přišel na chuť.

V čem byly vaše sny růžové?
Po listopadu jsem si myslel, že až se to obrátí, budou všichni na sebe vlídní a šťastní, protože se všechno může. Že skalní komunisté se budou kát, až uvidí, co to je demokracie, že budou muset uznat, že takhle je to lepší. I ti s máslem na hlavě. A my budeme takoví ti hodní a řekneme, kluci, tak jste blbli, ale pojďte, budeme kamarádi. Ale teď vidím, že oni pořád nenávidí všechny změny a scházejí se na Džbáně a tam brojí. Jiné zklamání je, že jsem naivně očekával, jak mé dvě firmy budou hned vzkvétat. Zakrátko jsem dostal takové šlehy, které mě zcela vyléčily. Ale zároveň jsem za tvrdou realitu vděčný. Někde jsem četl, že co mě nezahubí, to mě posílí. A já se strašně rád posiluji, takže jen houšť.

Nejste tedy ze svých podnikatelských neúspěchů zklamaný?
Ne. Nejdřív jsem sice zalapal po dechu, ale teď mě to začalo bavit. Musím na to přece vyzrát. V poslední době už prodělávám tak málo, že přece jen možná budu magnát.

Jste takový renesanční člověk – píšete, malujete, zpíváte, režírujete. Co byste dnes dělal, kdyby vám bylo o čtyřicet let méně?
Zřejmě zase všechno to, co dělám. Já se ovšem ze své mnohostrannosti moc neraduju, je to spíš takový psychický úraz. Několikrát jsem zkoušel nějakou profesi škrtnout, ale v tu chvíli mě přestalo bavit to, co jsem si vytkl za cíl. Už jsem prostě tak stavěnej. Přitom v ničem z toho, co dělám, jsem nijak zvlášť nevynikl. Ale jestli jsem v něčem cennej, tak právě tou mnohostranností.

Dnešní doba je ale doba specializací.
No, možná bych se vrhnul na film, ve kterém se všechny mé profese spojují. Proto se v poslední době zaměřuji na film, respektive ve video.

Nemáte ale pocit, že film je trochu v úpadku?
Já mám pocit, že v úpadku je všechno, tak proč by film měl být výjimkou?

Hudba možná tolik ne.
Nevím. Pan doktor Mahler, kterého si nesmírně vážím, nedávno v televizi mluvil o tvrdém rocku. Říkal, že je to poprvé v dějinách, kdy se do hudby dostalo zlo. Některé koncerty těžkého kovu přece připomínají spíš černou mši: zkřivené obličeje, chraplavý hlas, nenávistné texty. Hudba i dřív vyjadřovala zlo, třeba ve Faustovi, ale na konci vždycky byla krása a katarze. Já si myslím, že je to příznak úpadku.

Čím je to způsobeno?
Nejsem filozof. Vždy se shovívavě dívám, jak popoví zpěváci nebo herci vynášejí veliké soudy o světě, a říkám si – proč zrovna oni? Jen proto, že je lidé znají? Přitom možná v jejich ulici bydlí důchodce, který je stokrát moudřejší a řekl by to lépe, ale nikdo se ho neptá. Takže já mohu říct svůj názor, ale neberte ho moc vážně. Prostě si myslím, že je to způsobeno přírůstkem lidí, jemuž se příroda brání – na přemnožení lidstva reaguje tím, že se množí nenávist mezi lidmi – a tedy i války.

Jedním ze znaků moderní doby je i všudypřítomnost agresivní reklamy. Vy jste začínal jako reklamní výtvarník. Jak se vám dnešní reklama – hlavně televizní – líbí?
Část reklamy je dost póvl. Ale čas od času se vyskytne něco, co má ducha a vtip. Třeba televizní reklamy Jana Svěráka jsou vždy zajímavé a naše, nejsou to bezduché kopie západních reklam.

Hodně filmařů hlavně mladší generace si v reklamě nepokrytě přímo libuje. Neláká vás také tahle práce?
Myslím si, že práce v reklamě je počestná práce. Není to tak, jak říká hrdina jedné knížky: Neříkejte mamince, že pracuju v reklamě, myslí si, že jsem pianista v bordelu. Já jsem ochotný do reklamy kdykoliv zabrousit, a už jsem to také několikrát udělal – napsal jsem třeba text pro Komerční banku nebo pro Blesk.

Když jsme u Blesku, což je bulvární deník, vy jste se několikrát zmínil, že jste vždy chtěl být bulvárním komikem. Jaký názor máte na bulvár?
Bulvární tisk podle mě patří k modernímu životu. Žumpózní bulvár typu Špígl samozřejmě mít nemusím, ale takový ten drzý, trochu krvavý – proč ne? Co se týče divadla, vždy jsem chtěl mít divadlo určené širokému spektru publika, které si neklade velké cíle. Chtěl jsem dělat takový lepší bulvár, abych dokázal, že i bulvár může mít své kvality. Asi jsem to dělal dobře, protože jsem začal být omylem považován za avantgardu a experimentální scénu. Jeden čas jsem tomu dokonce uvěřil a začal se drát někam, kam nepatřím.

Na konzervatoři Jaroslava Ježka jste prý v osmdesátých letech učil studenty textařinu na písničkách Karla Kryla.
Naštěstí mě nikdo nepráskl, protože tam chodili samí fajn lidé. Kryl byl veliká, mimořádná postava. Zaráželo mě na něm jedině to, že všechny jeho texty jsou takové jakoby protrpěné, nepsal nic oddechového. Já naopak jsem třeba napsal písničky jako Tulipán, Jó, to jsem ještě žil, které mají hlubší myšlenku, ale vedle toho desítky, stovky plytkých, veselých písniček, takže ty závažnější pak podle mě zasáhly posluchače víc. Při ohromné textařské rutině by to Kryl jistě dokázal také. Jenže on to asi nepotřeboval a moje mínění není důležité. Oba jsme byli jinde - já bulvární komik, on burcovatel, ale myslím, že jsme se navzájem znávali. V jedné písničce mě dokonce jmenoval, což mě velice potěšilo.

Soustředíte se maximálně na svoji práci. Jaká témata vás teď zajímají?
Silné inspirační zdroje kupodivu stále nacházím v minulosti. Stále se snažím vymyslet, jak dát minulé do služeb současného. Mně by vůbec nejvíc vyhovovalo pracovat v atmosféře dvacátých a třicátých let. Já jsem totiž dost dobrý plagiátor a šikovný epigon a uměl bych tvořit v duchu třeba poetismu nebo dadaismu. V těchto dnech má pro mě obrovský význam, jak dopadne pořad nazvaný Písničky k smíchu, který jsme sestavili z písniček, jež mě ovlivnily v mládí. Zpívá je Jitka Molavcová a já jsem k nim dneska vymyslel „videoklipy“. Takže teď je pro mě velice důležité, jak tento experiment – kompromis mezi tím, co jsem vstřebal v minulosti a tím, co si žádá doba – dopadne. O totéž se snažím v divadle, i v tom, co píšu.

V bulvárním tisku psali, že jste členem týmu, který bude pro Novu vymýšlet satirické příběhy, v nichž budou „hrát“ gumové figuríny našich politiků. Vy jste ale nikdy nedělal vyloženě politickou satiru?
Politická satira není moje doména a nemohu říci, že ji umím. Ale láká mě to, protože si myslím, že lidé by si měli zvyknout i na tenhle druh legrace, který má tak obrovskou tradici v Anglii.

Zdáte se mi velice sebekritický. Takový jste byl vždy?
Je pravda, že dnes jsem si nakydal na hlavu dost. Ale nechtěl bych, aby to budilo dojem poníženosti. Jsem k sobě sice sebekritický, ale na druhou stranu znám svoji cenu. Zvykl jsem si, že určitá část veřejnosti mě podceňuje a určitá naopak přeceňuje. Za těch čtyřicet let jsem se naučil mezi těmito krajnostmi pohybovat a nepropadnout ani jednomu extrému.

Dřív se vám to stávalo?
Zpočátku jsem byl jako samouk a ochotník zároveň nadšencem a dlouho jsem si nedovedl představit, že by mě mohla potkat nepřízeň kritiky či diváků. Dnes už to dovedu a umím se i bránit proti některým nespravedlivým nařčením.

Jakým třeba?
Třeba proti článkům ve Špíglu, kde mě několikrát napadli a pomluvili. Dokonce jsem na svoji obranu začal vydávat Enšpígl. Teď uvažuji o dalším čísle, protože tentokrát si vymysleli, že jsem podepsal Antichartu. Musím se poradit s právníkem o tom, jestli by mi pan Froněk nemohl jako náhradu škody zaplatit částku nutnou na vydání jednoho čísla Enšpíglu. V nějakém pořádném nákladu!