VŽDYCKY JSEM CHTĚL BÝT DVA (2004, Time In Praha)

Autor: Jana Chytilová, Time In Praha, leden 2004

Včera neděle byla, Tereza, Babetta, Motýl, Pramínek vlasů, Blues pro tebe, Ach, ta láska nebeská, Honky tonky blues, Léta dozrávání, Co jsem měl dnes k obědu…Stačí? Co dodat. Písničky, které se zpívají už víc než čtyřicet let.

Je textař, zpěvák, skladatel a herec, jedna z nevýznamnějších postav malých divadelních scén druhé poloviny dvacátého století. Zakladatel Divadla Semafor, v němž působí jako jeho ředitel dodnes. V autorské dvojici s Jiřím Šlitrem vytvořili v letech 1957 – 1969 množství nezapomenutelných písní, které se staly evergreeny. Od roku 1975 spolupracuje s Jitkou Molavcovou. Je autorem řady divadelních her, pořadů a knih, podílel se na hudebních filmech Kdyby tisíc klarinetů, Zločin v šantánu, Jak je důležité míti Melicharovou a jeho diskografie zabírá mnoho stránek. Jiří Suchý v současné době píše dvě divadelní hry najednou a odpočívat prý chodí od jedné k druhé. Ta první se jmenuje Sukně smutnou jehlou spíchnutá a ta druhá Bulvár. Diváci se na ně mohou těšit už na jaře.

Složili jste spoustu šlágrů, které si dodnes zpívá několik generací. V čem vlastně spočívá dobrý šlágr?
Šlágr to je hit. Písnička, která uspěla ve veřejném povědomí a zná ji každý. A to se nepovede každé, ale jedné z mála. Za mých mladých let se tomu říkalo tím ošklivým slovem šlágr, teď se tomu říká hit. Ale to také není slovo zrovna k sežrání.

Vystopoval jste za tu řadu let, co píšete a skládáte, nějaké jeho zákonitosti?
Bohužel ne. Zákonitost neexistuje, protože veřejnost je velmi nevyzpytatelná. Vždycky jsme si se Šlitrem na nějakou písničku vsadili, a mnohdy to dopadlo úplně jinak. Například vůbec jsme nevěřili v písničku Oči sněhem zaváté, kterou jsme napsali pro Karla Gotta, tehdy nového člena divadla. Sázeli jsme na Motýla. A on ve Zlatém slavíku s touhle písničkou naprosto vyletěl (tehdy soutěžili nejen zpěváci, ale i písničky, pozn.) a získal první místo. Překvapení se v tomhle směru nevylučuje.

Jaký to je pro vás pocit, vidět, jak se vaše písničky zpívají u táboráků, na oslavách, při mejdanech…
No je to úžasné, ale člověk si na to za těch 45 let zvykne. Už to beru jako status quo. Některé z nich se zpívají, a už nikdo neví, kdo je složil, a to je mně sympatické. Říkám si, že možná za padesát let zbydou z naší tvorby dvě písničky, o kterých nikdo nebude vědět od koho jsou, a ty budou žít. Byl bych rád, kdyby tomu tak bylo.

Zaujal vás v posledních letech některý současný textař?
Určitě Jaromír Nohavica a potom Karel Plíhal – ten má takovou mojí poetiku. A také Jiří Dědeček. Sleduju spíše folkové zpěváky.

V posledních desetiletích se objevil třeba hip hop, v němž rappeři mluví páté přes deváté. Sledujete tuhle novou poetiku?
Je to zajímavé, ale už je to mimo mne. Musím říct, že mně to nebere, nemám na to vycvičený ucho – už mi to nerezonuje. Čímž ovšem nechci říct, že by to nebylo dobré. Svého času jsem se pokoušel držet krok s vývojem muziky, ale neudržel jsem ho. V mé diskotéce se nachází Led Zeppelin, Pink Floyd, Kate Bush, Mike Oldfield a další, ale poslechl jsem si je jednou, dvakrát, a potřeba vracet se k nim se jaksi nedostavila. Vracím se k věcem, které se hrály v padesátých nebo šedesátých letech. Na Country radiu mám každý týden pravidelný pořad písniček ze 60. let, a to je to poslední, co mě ještě raflo. V sedmdesátých letech už mně evidentně ujel vlak, ale to asi potká každého, že to prostě odstřihne.

Celý život zpíváte na jevišti, zpíváte si i doma?
Když dělám novou písničku, tak si ji prověřuju tím, že ji pořád zpívám, a pozoruju, jestli to šlape tak, jak bych chtěl, a co by se dalo vylepšit. Takže z pracovních důvodů ano, ale abych si zpíval pro potěšení, to ani ne.

Co je pro vás jednodušší, dělat text na hudbu, nebo obráceně?
Jednodušší je, když si udělám text napřed, protože tam člověk není ničím spoutaný a může se, když mu tam schází slabika nebo dvě, rozhodnout pro jiné metrum a napsat ho jinak. Když mám notičky, tak je musím dodržovat, musí se to rýmovat…Je to jako luštit křížovku. Ale hudbu také neustále skládám – už od dob Blues pro tebe a Pramínku vlasů.

Jak se bráníte textovým klišé?
Mám své vzory, kterým se klišé vyhnulo. Vycházím z Voskovce a Wericha, z poezie Nezvala, Mainada, to je hlavní zdroj mojí inspirace. Ale zajímavé je, že jsem psal i písničky pod vlivem Vladimíra Holana – například Na vrata přibili můj stín. Napsal jsem pár písniček, které jsou závažnější. Poezie mi hodně pomohla.

Se Šlitrem jste napsali spoustu senzačních písniček. Byla to souhra náhod? Píle? Talent?
Byla to do jisté míry náhoda. Miroslav Horníček přivedl Šlitra do Reduty, a tam jsme se dali dohromady. Náhodou jsme byli oba stejné krevní skupiny – měli jsme přesně stejný názor na humor, na muziku, a když jsme se setkali první den u něj v ateliéru, tak jsme asi čtyři hodiny hráli a zpívali písničky Ježka, Voskovce a Wericha. Tím jsme byli odkojení. A potom ten jeho dixieland-repertoár, poněvadž on vedl kdysi v Rychnově Czechoslovak Dixieland Jazz Band. Tak tyhle evergreeny z 20. a 30. let jsme znali zpaměti a hulákali je celé odpoledne. A tam jsem pochopil, že máme v tomhle směru stejné myšlení, a to je důležité. Za Šlitrova života jsme udělali 300 písniček, které jsou evidované, a já sám napsal k dnešnímu dni přes 1300 textů.

Považujete písničkové období s ním za nejlepší, nebo jen za část vaší tvorby?
Samozřejmě, že bylo nejlepší, protože jsme si našli svou dobu a strefili se do ní. Když se po Šlitrově odchodu (Jiří Šlitr zemřel v roce 1969, pozn.) ujal práce komponisty Ferdinand Havlík, tak měl několikerou smůlu: za prvé spadla klec a už jsme se nedostali do sdělovacích prostředků, druhá jeho smůla byla, že se ujal tohoto úkolu, kdy už jsme nebyli módní artikl, a třetí, že ho každý poměřoval několika nejúspěšnějšími Šlitrovými melodiemi. To, že jsme se Šlitrem napsali 200 písniček, které nikdo nezná, a které zapadly – a mnohé z nich právem-, nikdo neví, ale cokoliv ten Havlík složil, tak každý řekl: no jo, Tereza nebo Babetta to není. A ze Šlitra se stal na něj takovej bič. Přitom složil řadu překrásných melodií – připomeňme si alespoň Kytici. Ale jak říkám už to nebyla naše doba, a navíc já už nesměl do sdělovacích prostředků.

Jde to vůbec prosadit se bez médií?
Média mají nesmírný vliv, a proto největší bossové z pop music to mají obšlápnuté, obšancované, a vědí přesně jak, co, kdy. Já nikdy nebyl obchodník. My jsme se prosadili víceméně náhodou, protože jsme začali dělat něco, po čem tady byl v obrovském hlad a nikdo před námi nic podobného nedělal. Hráli jsme jazz, začínali jsme s rokenrolem a potom pod tlakem zájmu veřejnosti se nás ujal rozhlas, natočili se gramofonové desky a S+Š se rozletěli od Šumavy k Tatrám. Bez mediální publicity to nejde. Myslím si, že písničky, které píšu teď, nejen že nejsou o nic horší, ale řekl bych, že jsou daleko zralejší, než mnohé, co jsem psal tenkrát: Všechno jsem opustil pro tebe, pro nic víc nežil jsem než pro tebe, co si teď jen počít mám, když jsem tady zůstal sám…To napíše i blbeček. Dneska mám zralejší písničky, ale ty už se nedostanou do sdělovacích prostředků, takže jsou majetkem jen určité vrstvy lidí. Občas pustím nějakou v rádiu, ale písnička potřebuje masovou reklamu, vtloukat ji lidem do uší. A to už se mi nepovede, protože písničky, které já dělám, už neodpovídají dnešním módním směrům a trendům. Takže do sdělovacích prostředků se nedostanou, protože jsou pro úzký okruh posluchačů, byť inteligentních. Ale ve sdělovacích prostředcích nejde o inteligenci, ale o sledovanost, která přináší reklamu, a tak nemám v tomhle směru šanci. Ale nestěžuji si, tak to má být, přežívám vlastně už léta svou smrt, a to je ohromné.

Neštvalo vás někdy, že jste slavný jen ve dvojici? Netoužil jste být Elvisem Presleym a stát na podiu sám?
Ne. Naopak. Několik let předtím, než Šlitr se mnou začal vystupovat, jsem hrál sám a zoufale jsem někoho hledal. Jsem odchovanec Voskovce a Wericha a už jako dítě jsem hrozně miloval Laurela a Hardyho. Já jsem vždycky chtěl být dva, a to se mi splnilo. Proto když odešel Šlitr, zneklidněl jsem, ale dneska mám Jitku. Se Šlitrem jsme byli na jevišti deset let, s Jitkou Molavcovou už třicet čtyři let. Vždycky jsem hledal partnera. Dialog je pro mě základ.

Jaké je teď vaše publikum?
Je to menšinové publikum, lidi, kteří chodí do Semaforu. Když teď jezdíme po republice, tak všude vyprodáme sály. Je to ale tím, že ta města navštívíme jednou za rok. Kdybychom tam měli hrát každý den, tak jsme ztracení. V Praze teď máme s návštěvností jisté potíže, ale to je dané tím, že lidi nevědí, kde nás najít. Každý den hrajeme někde jinde, nikdo neví, kde je předprodej, diváci jsou dezorientovaní a my nemáme prostředky na to, abychom mohli dělat billboardy, plakáty a masivní reklamu. Kdo si nás najde, ten si nás najde. Ale od září už budeme mít v Dejvicích krásné divadlo, úplně nový Semafor, takže až budeme mít nové působiště, věřím, že se všechno zase zlepší.

Kdybyste po těch dlouhých letech strávených na divadelních prknech přišel do nebe a potkal tam Jiřího Šlitra, co byste mu řekl?
Řekl bych mu: Ahóóój, jak se tu máš?