ROZHOVOR Z KNIHY SEMAFOR JAKÝ BYL A JE (2004)

Marie a Tomáš Salabovi, rozhovor s F. Havlíkem z 16. prosince 2004 (vyšlo 2006)

Ferdinand Havlík je veselá kopa. Hraje úžasně na klarinet a skládá skvělou hudbu. Patří mezí lidi, u kterých máte pocit, že se časem vůbec nemění. V Semaforu působil od samého počátku jako kapelník
a je dalším důkazem toho, kolik talentovaných lidí se při vzniku tohoto divadla sešlo.
Jeho smysl pro jazzovou rytmiku skvěle vyhovovat písním autorské dvojice S+Š a po smrti Jiřího Šlitra se ujal nelehké role skladatele hudby k textům Jiřího Suchého. O tom, že se mu podařilo obstát, svědčí mnoho úspěšných představení s jeho písněmi, například legendární Kytice. Ferdinand Havlík ovšem vynikl i jako herec na divadle a ve filmu. Například si nezapomenutelným způsobem zahrál akademického malíře v Menzlově filmu Slavnosti sněženek. Zajímavé byly také pokusy komunistických mocipánů rozdělit dvojici Suchý-Havlík, a vyvolat tak rozklad nepohodlného divadla třeba tím, že Ferdinanda
Havlíka na začátku sedmdesátých let jmenovali uměleckým šéfem. Když ale zjistili, že jako ředitel dělá často pravý opak toho, co oni potřebují, zbavili ho vedení. Ferdinand Havlík tedy obstál nejen jako hudebník, skladatel a herec, ale i jako přítel Jiřího Suchého.

Jak fungovala cenzura v Semaforu za minulého režimu?

Jako všude v celé republice. Na nás ale, jako na Semafor, byly místo jednoho reflektoru namířeny hned reflektory čtyři. Byli jsme to my, Činoherní klub, Zábradlí a pár divadel, nad kterými byl přísný dohled. Dokonce pod záminkou toho, že se bude divadlo přestavovat, nás vystěhovali ze sálu Ve Smečkách už v šedesátém prvním roce. Cílem bylo ho prostě zrušit. To přišel Suchý o divadlo poprvé. To víte, chodilo tam hodně lidí, strašně se to líbilo, začala se vychovávat mládež jinak, než si to představovali oni. Mladí nezpívali častušky, ale Včera neděle byla. Takže to prostě nešlo. Je zajímavé, že když ztratil Jirka Suchý divadlo naposled, v roce 2002 kvůli povodním, tak mi řekl: „To je průšvih. Přišli jsme skoro o všechno, ale je to dobrý, zase se o nás všude mluví." On má v sobě klid a ohromný optimismus.

Co jste dělal, než jste přišel do Semaforu?
Svoji malou kapelku jsem měl už jako sedmnáctiletý kluk, ale jinak jsem hrál na housle v symfonickém orchestru. Potom jsem začal s klarinetem a na saxofon a hrával jsem s různými kapelami. V padesátém osmém roce jsem založil svoji vlastní kapelu a účinkovali jsme v Jaltě.

Jak začala spolupráce s Jiřím Suchým?
My jsme s Jirkou začali pracovat v Redutě a kavárně Vltava, kde on dělal Pondělky s tetou, tak se to myslím jmenovalo. Jemu se líbilo, že má profesionální doprovod. Začali jsme hrát jeho hudební prvotiny, jako například Černého nebožtíka nebo Pověrčivého uzenáře. Mně se to strašně líbilo. Zejména ty texty, protože byly úplně jiné, vymykaly se tehdejší textařské práci.

Jaký byl samotný začátek Semaforu?
Jirka byl angažovaný jako herec v divadle Na zábradlí a spoluautor skládanky písniček Kdyby tisíc klarinetů. Z divadla Na zábradlí ale po dohodě odešel, protože on skutečný herec nebyl. Jeho učili chodit na jevišti, byla to zkrátka jiná krevní skupina. Přišel pak na nápad, že si založí své vlastní divadlo Semafor, tedy SEdm MAlých FORem. Začal se ohlížet po spolupracovnících. Po hudební stránce si vyhlédl Šlitra, se kterým ho seznámil Horníček, a mě si vybral jako kapelníka, protože mou práci znal už z Reduty. Zavolal mi a řekl: „Zakládáme divadlo... chceš?" Já jsem řekl: „Jistě, ano." Sešli jsme se v Obecním domě, kde nás bylo asi pět. Pepík Ondráček jako ekonom. Milan Šulc jako dramaturg, no a další. Tam jsme si plácli. Dokonce jsme dojednali finanční stránku a dohodli se, že budeme hrát ve Smečkách. Divadlo jsme si sami natřeli, vymalovali, uklidili a nazkoušeli hru. Takže divadlo jsme založili během jara v roce 1959 a v říjnu byla premiéra první hry Člověk z půdy. No a takhle vznikl Semafor. Protože to bylo divadlo sedmi forem, kde je i hudba, dělali jsme jazzové koncerty a začalo se to valit vlastní silou dopředu.

Měli jste od začátku „narváno"? Nebo jste někdy hráli třeba jen pro tři lidi?

V životě ne! Co je Semafor Semaforem. Možná, že se někdy omylem vytisklo jiné datum, ale to si nepamatuju a nemůžu říct, že bychom někdy hráli pro prázdný sál. Nevzpomínám si ani, že by bylo jediné sedadlo volné. Když se začalo ve Smečkách, bylo vyprodáno na několik dní dopředu a fronty stály až na Václavské náměstí.

Měl Jiří Suchý „tvrdou ruku"?

Suchý neměl nikdy tvrdou ruku, protože nemá tvrdou povahu Je velice tolerantní. Lidi mu spíš domlouvali, ať je přísnější, že takhle to nejde. Občas přitvrdil na Waldu, protože Walda zlobil tím, že pil a nechodil včas. Na nás se mu zase nelíbilo, že hrajeme na plesech. Přišel a řekl: „To byste neměli dělat. To je pod úroveň." Já na to: „Ježek hrál taky na plesech, na tom není nic špatného." Horší je, když se hraje na bále pidižvíků. Tam se chlastá pivo a končí to rvačkou. My ale hráli novinářům a filmařům. Takže potom to uznal. Nakonec hrál sám po letech v jednom nočním baru s nějakými barovými tanečnicemi. Tatran bar se to jmenovalo. Já mu říkal: „Vidíš to? Nám jsi vyčítal, že hrajeme na plese, a teď sám hraješ v pajzlu!" A on namítal: „Musím si to taky zkusit." No, skončilo to fiaskem, protože do toho baru nikdo nechodil. Jen Miloš Kopecký. Tomu se tam strašně líbilo.

Povězte nám něco o Jiřím Šlitrovi. Jaký byl?

Šlitr byl uzavřený člověk. Evžen Jegorov mu dal přezdívku „Rvbín". On toho moc nenamluvil. Byl svérázný. Po hudební stránce si s ním ale Jiří Suchý rozuměl. Jednou spolu dokonce tři roky vůbec nepromluvili, jen na jevišti. Oba byli introverti. Šlitr se ale dokázal ve společnosti lidí, kteří mu vyhovovali, rozparádit. To Suchý se zavřel doma a byl spokojený.

A Waldemar Matuška?

Walda? No s Waldou byla sranda veliká.

Opravdu?

No jistě. Naučil mě pít pivo. Ono totiž v tom divadle bylo nedýchatelno. Dohráli jsme a byli promočení úplně skrz na skrz. To bylo hrozný, hrozný. Byli jsme dehydrovaní a Walda byl dirigent. Tak všechny sezval na pivo. Pak se vrátil do divadla, přikryl se oponou, usnul a vůbec mu to nevadilo. To byl boží člověk.

A Eva Pilarová?

Eva je Brňačka jako já, tak si na ni můžu dovolit. Při konkurzu spustila tím brněnským nářečím Night and Day. Horníček tam seděl a říká: „Paní Pilarová, víte o tom, že Brňáci se v Praze střílejí?"

A Karel Gott?

Karel Gott byl star od začátku. Ne že by byl nepřístupný, to ne. On byl přátelský, ale měl prostě svůj plán práce, ze kterého neustoupil. Ten jel, neoženil se, nic. Stále na sobě pracoval. A je stejný dodnes.

Jaké bylo natáčení filmu Kdyby tisíc klarinetů?

Bylo to krásné filmování s tím, že jsme byla tři divadla pohromadě. Bylo tam Rokoko, Semafor, Zábradlí. Bydleli jsme na hotelu ve Františkových a Mariánských Lázních, chodili jsme společně na snídaně, obědy i večeře a po večerech bylo veselo.

Byla nějaká rivalita mezi těmi konkurenčními divadly?

Ne, všichni jsme byli kamarádi. To není jako ve fotbale nebo v hokeji, že teď kopu za Spartu, tak musím toho Slávistu nakopnout.

Jak to bylo po smrti Jiřího Šlitra?

To bylo tak. Já jsem se s Jirkou Šlitrem v šedesátém sedmém roce pohádal, protože on chtěl, aby kapela hrála big beat. Já chtěl hrát to svoje a vysvětloval jsem mu, že on v podstatě starší než já, patřící do té swingující generace, nemůže hrát big beat, který patří osmnáctiletým. Tak jsme se rozešli. Za čas jsme se setkali a on vyprávěl, že je v divadle každou chvíli jiný bubeník, jiný pianista, a tak se naštval a řekl mi, ať se vrátím zpátky. Souhlasil jsem. Sešli jsme se u něj na Malvazinkách v jeho nové vile a všechno si vyříkali. Strávili jsme spolu celý den. On mi tehdy řekl, že má velký úspěch v cizině a že chce odejít z divadla a založit skupinu. Suchý měl totiž v cizině velký handicap. On to zkoušel v Německu, ale tu poetiku textů prostě v jiném jazyce nejde vykreslit. Suchému se tedy z Čech nechtělo, ale Jirka Šlitr mířil ven a chtěl po mně sestavit kapelu, že mi přinese nějaké materiály. Pravdou je, že už nepřinesl, protože toho 26. prosince 1969 se stalo ta neštěstí a on zemřel.
Byl to pro Semafor velký šok. Místo toho volal za čtrnáct dní po pohřbu Jirka Suchý a nabídl mi spolupráci. Stal jsem se semaforskýn hudebním autorem po Jirkovi Šlitrovi. Začali jsme pracovat a vznikla první premiéra Básníci a sedláci - Revizor v šantánu. Takové dvě aktovky v jednom. Mělo to docela úspěch. Pak se udělali Čarodějky, potom Kytice, no, her jsme napsali poměrně dost. Dokonce co do počtu písniček víc než Suchý se Šlitrem, protože oni spolu pracovali deset let a my třicet. Přišel jsem k té práci tedy vinou Šlitrovy smrti. Pravdou ale je, že kdyby Šlitr žil, tak by v tom divadle stejně nezůstal.