JÁ JSEM OTEC BEMLE - recenze (2009, Div.nov.)

Autor: Ivan Žáček, 10.2.2009, Divadelní noviny (č. 3/2009)

Semaforská recese o jedné průměrné rodince

Já jsem otec Bemle (a já matka Žemle), podivný název je tvořen dvojverším převzatým z jakési dětské říkačky, která utkvěla v paměti Jiřímu Suchému z dob jeho dětství. Zpívá si ji prý celý život, jen to prvé čtyřverší, protože víc si už nepamatuje, jako svůj refrén, přičemž hned na druhém místě jeho soukromého žebříčku je Óda na radost. Dnes Suchého inspirovala k celovečerní hudební crazy komedii. Ta trochu vybočuje z řady semaforských her posledních let svým výrazně satirickým laděním. Portrét v mnohém ohledu typické české rodinky, i bez toho, že by usiloval o přesnou časovou či místní lokalizaci, je značně nelichotivý. V celém příběhu vlastně není kladných postav. Hned úvodní sonda do rodinného života spořádaného občana otce Bemleho odkrývá rysy povrchní konzumnosti, podlézavosti, hašteřivosti i beznadějné průměrnosti, a mohla by působit až trochu dusně, nebýt veselých písniček. Protože, jak víme už padesát let, humor Suchého je při vší trefnosti nesen laskavým úsměvem, ironický břit je vždy nakonec zahlazen. Dokazuje to vděčným smíchem reagující divák, který se výborně baví a v portrétu průměrného tupého měšťáka se nikterak nepoznává, protože ten přece do Semaforu nechodí. Druhým inovativním rysem jsou právě tyto odlehčující písničky, které jsou tentokrát kolektivním dílem. Suchý se rozdělil o autorství hudby a svěřil ji také Václavu Koptovi a Jiřímu Štědroňovi, kteří si hudbu a texty písní složili sami pro své role. Také i díky vtipným aranžím Jiřího Svobody je tak hudební plán základem úspěchu inscenace. A zase je tu ono typicky semaforské balancování na hraně: číst si Suchého texty, jako si čteme knížku poezie, udeří na nás místy až palčivá globální skepse: Žijeme ve světě nepříliš vkusném / Doba se přihnala i se svým dusnem / Jak už to vypadá všechno jde z kopce / Pitomá nálada sranda jak v hrobce / Lidi říct neumí zdali si všimnou / Až bory došumí co bude s hymnou / Nad krajem pluje ďáblovo veto / Mráz v okna duje i když je léto. Ale hudba vše uhladí a způsobí svým bezstarostným kouzlem, že ani tato trocha bezútěšné poezie nakonec nikoho nezabije. Nezabije, ale prozradí neomylně, že tomu, kdo napsal tyto verše, se tento svět už moc nelíbí. Nelze nedodat, že s nejvyšší pravděpodobností vina nebude na jeho straně. Hra tak svým závěrečným pásmem rytmické deklamace či jakési semaforské odnože soft rapu, jak to charakterizuje sám Suchý, vyznívá znepokojivě ambivalentně, překvapivě potemnělá zřetelně přítomnými hořkými tóny, kterých dříve v Suchého tvorbě tolik nebylo. Kradou se koleje kradou se dráty/ Kradou se naděje kradou se státy. Snad deziluze starého muže, znechuceného válčením o granty? Snad i návrat k osvědčenému receptu nešetřit humorem, ale vždy zároveň přidat špetku soli, aby z každé legrace i trochu mrazilo? Nejspíš obojí. V každém případě poslední semaforský projekt stojí za zhlédnutí. Kvůli ohnivému temperamentu Jitky Molavcové v roli Španělky, vtipkování jejího muže Vissariona Čiháka, jež se rok co rok opakuje na Tři krále v těžko odolatelném podání Jiřího Suchého, kvůli výborným výkonům Václava Kopty jako chronicky podpantoflizovaného občana Bemleho i Oliny Patkové jako jeho ženy Žemle, kvůli suše podanému portrétu ministra pošt Jiřího Štědroně a výkonům řady dalších. A kvůli té špetce soli.

Divadlo Semafor Praha – Já jsem otec Bemle (a já matka Žemle). Režie Jiří Suchý, libreto, hudba a návrhy kostýmů Jiří Suchý, Jiří Štědroň a Václav Kopta, hudební nastudování Jiří Svoboda, choreografie Kristýna Černá, výprava Jiří Suchý, kostýmy Renata Tůmová a Martina Kšírová. Premiéra 25. listopadu 2008. (Psáno z reprízy 17. ledna 2009.)