JOSEF DVOŘÁK A STB (L.Berný)

(18. 8. 2007)
Deník MF Dnes uveřejnil dokumenty o spolupráci Josefa Dvořáka se Státní bezpečností na přelomu 70. a 80. let. Vyplývá z nich, že J. Dvořák předával StB informace o divadelních i mimodivadelních aktivitách zejména J. Suchého. Později deník uvedl, že stejným způsobem se angažovali např. Jiří Císler nebo Pavel Fiala, kteří v Semaforu režírovali několik her. Původně jsme se zde ani nechtěli k této kauze vyjadřovat, nicméně proběhla tolika deníky, že ji nemůžeme zcela ignorovat.


Z policejních zápisů, který získal deník MF Dnes (a které ve scannované podobě i uveřejnil na svém webu):

Josef Dvořák byl vedený jako důvěrník StB s krycím jménem "Komik". Podle dokumentů se v letech 1979 až 1981 s příslušníky StB sešel celkem jedenáctkrát. Obsahem jeho „zpráv“ byly především informace o Jiřím Suchém.

"Suchý pořádá ve svém bytě a rekreačním objektu večírky, na které zve ... pracovníky stranického aparátu. Tyto osoby pak tajně fotografuje v kompromitujících situacích a je rozhodnut tyto materiály použít v případě administrativních zásahů do své umělecké činnosti." (13. 7. 1981 )

"Hry, které píše (J. Suchý, pozn.), jsou určeny pouze pro jeho uplatnění, a pokud má někdo talentovanější větší úspěch něž on, musí divadlo opustit." (23. 3. 1979)

"Suchý jasně řekl, že pro oba není v divadle místo. Zdůvodňoval to také tím, že zatímco Dvořák prosazuje to, že je třeba diváka bavit, Suchý produkuje samé hry, kde se objevují různé narážky a invektivy proti socialistické linii." (23. 3. 1979 )

"Suchý skoupil převážnou většinu vstupenek (na premiéru hry Dvořákovy skupiny Třešňová alej, pozn.) a divadlo obsadil svými přáteli. Proto také premiéra neměla mezi diváky úspěch." (červen 1979)

Hodnocení Dvořáka příslušníkem StB: "Zcela sám a spontánně hovořil o situaci ... a o Jiřím Suchém, který v divadle neustále vyvolává roztržky, svým tvůrčím přístupem nepřispívá k rozvoji socialistického divadelnictví a snaží se jakýmkoli způsobem získávat hmotný prospěch pro vlastní osobu.“

Josef Dvořák zatím odmítl zprávy komentovat, řekl pouze, že bude věc řešit soudní cestou, až se s ní blíže seznámí. MF Dnes stručně napsala: "StB mě dvakrát kontaktovala, v obou případech jsem ‚kolaboraci‘ razantně odmítl. Nemám co vysvětlovat, mám čisté svědomí."

Na Dvořákovu obhajobu vystoupil jeho někdejší kolega ze Semaforu (ze skupiny M. Šimka) Jiří Krampol: "Že by se snížil k udávání, jsem v životě neslyšel a nechce se mi tomu věřit. Dvořák je nesmírně čestný člověk.“ A pokračoval: „Suchý sice dával najevo, že o nás v divadle nestojí, ale nikdy by nedělal podrazy s cílem nás ze Semaforu vyštvat."


Tolik Mladá Fronta Dnes.

Spis Komik

Co tedy ke kauze napsat? Okolnosti rozpadu krátkého hereckého partnerství Suchý – Dvořák, jsou dnes už všeobecně známé a není tajemstvím, že za vznikem Dvořákovy skupiny v Semaforu stála tehdejší moc. Těžko dnes soudit míru, nakolik byl Josef Dvořák v té situaci loutkou režimu úmyslně nebo neúmyslně. Pochybuji o tom, že by on sám chtěl tehdy Suchého srazit na kolena, ale na druhé straně získat svou hereckou skupinu, mít třetinu představení divadla v měsíci a moci hrát co bude chtít (a navíc k tomu mít i posvěcení moci, která mohla tehdy rozhodovat o všem), to bylo pro jeho rozjíždějící se kariéru velké lákadlo, o tom není pochyb.

legendární Polednice (foto Ivan Englich)

Fakta jsou jasná. Když se Dvořák proslavil (zejména v Kytici), nechtěl už se Suchým hrát a chtěl dělat hry podle svého stylu. Když přišla nabídka, aby si tedy v Semaforu založil vlastní hereckou skupinu, neváhal. Ale vlastně až potud je to v pořádku. Jenomže právě tady zaskřípala lidská i profesionální etika. Nabídka totiž nepřišla od Suchého, ale od Jana Budlovského, kterého režim dosadil jako ředitele Státního divadelního studia, a Dvořák ji zkrátka měl z morálního hlediska odmítnout. Pokud skutečně Dvořákovi Suchého styl práce natolik vadil (jak o tom hovořil v dokumentu ‚Semafor atd.‘), měl zkrátka akceptovat nabídku s tím, že svou skupinu založí jinde. Tím by neomezil Suchého v Semaforu a dokázal by i profesionální charakter. Otázkou je, zda by na to Budlovský přistoupil, protože smyslem bylo omezit Suchého práci konkrétně v Semaforu, ale je pravdou, že druhým stylem boje bolševiků se Semaforem bylo odlákávání jeho hvězd jinam (Molavcové nebo Patrasové nabídli lákavější možnosti v jiných divadlech, ale obě odmítly). Dvořák každopádně nabídku neodmítl a z řadového herce Suchého skupiny se najednou stala třetinová osobnost divadla. Dvořák dobře věděl, že Suchý s tím nesouhlasí, stejně jako nesouhlasil s přítomností skupiny M. Šimka. Věděl také, že s tím Suchý, ani odvolaný ředitel Ferdinand Havlík, nemohou nic dělat a musel také vědět, že důvody, proč tuto nabídku dostal, nesvědčí o dobrotě stranických pánů vůči jeho osobě, ale že důvody jsou konkrétní a jiné.
Ale Dvořákovi bylo lehce přes třicet, byl mladý a dostal šanci, která se z profesního hlediska bezpochyby špatně odmítá. Nebudu soudit toto jeho chování, nechť si to každý přebere. Věřím, že i hořkost této situace by pravděpodobně už časem vzala za své, kdyby Dvořák v roce 1990 uznal, že na „značku“ Semafor právo nemá a odešel z něj bez zbytečných ostrých slov na adresu zakladatele Semaforu Suchého. Jenomže výpověď, kterou mu Suchý v roce 1990 už mohl dát (a kterou mu také neváhal dát) ho prý zaskočila, nechápal její důvod a dodnes ji prý Suchému nemůže odpustit. Což je, řekl bych, poněkud zvláštní.

foto Ivan Englich

Ale to je vše vlastně jen jiná dějová linie této kauzy, která se dotkla osobního vztahu Dvořáka a Suchého. Na přelomu 70. a 80. let ještě Dvořák Suchému výpověď vyčítat nemohl, vlastně mu tehdy nemohl vyčítat vůbec nic. Suchý mu dal šanci se prosadit, Dvořák se prosadil, protože – a o tom není pochyb – je výborný komik a publikum svým umem dokáže strhnout. Takže věřím tomu, že jeho spolupráce s StB neměla až tak osobní podtext, který z dokumentů vyplývá, jako spíš strach se této moci postavit. A to je věc, kterou by lidé, myslím si, měli umět odpouštět, protože je velmi snadné být po bitvě generálem, ale nebylo vůbec snadné postavit se moci, kterou StB měla. Druhá věc je, co tehdy Dvořák, nebo stejně „obžalovaní“ Pavel Fiala či Jiří Císler, agentům skutečně říkali. Protože kontaktováni a zavedeni do seznamů byli i lidé, kteří dokázali policii říct tolik, aby jim vlastně neřekli nic. Vlk se nažral… Proto v seznamech vedle Dvořáka najdeme i Jiřího Suchého, ale také třeba Jiřího Datla Novotného, Ladislava Smoljaka, Dareka Vostřela a řadu dalších divadelních osobností, kteří se ale ze spárů „donašečství“ dokázali vymanit, aniž by někomu ublížili (a je mi smutno, když se dívám do diskusí k celé této kauze, kde leckterý primitiv přesto napíše věty typu, že by se „soudruh Suchý měl podívat nejdřív do svého svědomí“). Josef Dvořák dostatečně kličkovat – zdá se – nedokázal, nebo snad nechtěl, ale to je otázka jeho svědomí a já nechci rezolutně tvrdit to nebo ono.

Kytice

Dvořák říká, že má svědomí čisté, že ho nějaký člověk kontaktoval, sešli se, ale až později vyšlo najevo, že je z StB. A že mu přesto nic ani na Suchého, ani na jiné kolegy neřekl. Pravda, zprvu říkal, že ho kontaktovali jednou, posléze to upřesnil na dvakrát, posléze, že už neví kolikrát. Spisy hovoří o 11 sezení, což se dá těžko vyvrátit. Zda-li jsou zápisy toho, co Dvořák agentům říkal přesné, je věc druhá, ale po večerech si je zapisující policista (zpravidla por. Jiří Karásek) asi nevymýšlel.
Je-li to vše pravda, morálně Josef Dvořák selhal, můžeme ho za to odsoudit a asi si to zaslouží. Ale suďme spíše ty, a teď nemluvím o této kauze, kteří dotlačili mnoho slušných lidí k tomu, aby si sáhli na morální bahno. Ty události jsou už většinou desítky let staré a došlo k nim v době, která nebyla pro lidské chování zcela normální. Byla to doba plná špíny, která dokázala výborně využít trochy toho podivného češství, které je vždycky trošku nahlodané závistí a sobectvím k druhým.
Nejsem příznivcem uměleckého stylu Josefa Dvořáka a netajím se tím. Ale tato kauza není otázkou stylu nebo umění. Je otázkou lidství. A popravdě řečeno nepíši tento článek ani tak kvůli Josefu Dvořákovi, dokonce ani tak kvůli Jiřímu Suchému, ale kvůli reakcím lidí, které jsem se dočetl v diskusích na toto téma. A z těch mi bylo upřímně špatně.

(foto Ivan Englich)

„Akta Komik“ jsou 25 let stará a ptám se, co přinesou roku 2007? Noviny budou mít týden o čem psát. Řada lidí si řekne: „Ten Dvořák je ale ****“. Řada lidí si oním zvláštním opačným efektem řekne: „Ten Suchý je ale ****“. A doufám, že většina lidí si odplivne s myšlenkou „pánbůh zaplať, že ta doba je pryč“. A mezi Josefem Dvořákem a Jiřím Suchým se zase o několik metrů prohloubí propast vzájemných vztahů. Je mi to vlastně líto.

Lukáš Berný

Odkazy:
Rozhovor s Jiřím Suchým na IDnes

Vyjádření Josefa Dvořáka:
Nikdy jsem s StB nespolupracoval…

Související článek:
Karel Gott Suchého podržel

K poslednímu textu dodejme, že Karel Gott v 70. letech nazpíval Suchého texty Mám zlatej důl, Vážka zimomřivá, Dlouho spát, Smích nebo Vodopád a na svých deskách se vracel i k jeho starším textům jako Purpura, Tereza, Růžový pahorek nebo Tak jak plyne řeky proud.