SEMAFOR - ZELENÁ JAZZU (1965, Melodie)

Recenze z časopisu Melodie (1 / 1965) na pořad Ferdinanda Havlíka Dvacet, uváděný v Semaforu na přelomu 1964-1965

Přestože Semafor nemá kde hrát, protože divadlo je a asi ještě dlouho bude v rekonstrukci, připravil nám v prosinci svou novou premiéru — v Paravanu. A poněkud jinou než obvykle, i když ...
I když Ferdinand Havlík, neboť jemu a jeho orchestru patří tentokrát jeviště, se z jeho zkušeností poučil a přinesl tak podnět k zamyšlení poněkud širšího dosahu.
Pořad Dvacet (v němž je dvacet skladeb na „oslavu“ dvacetiletého působení Ferdinanda Havlíka v orchestrech) je koncertem moderního jazzu. Ve „scénickém“ provedení. Textu Jiřího Štaidla, který z koncertu dělá pásmo, lze mnohé vytknout, především, že místy působí až trochu naivně, že opomíjí konferenci, která u koncertu složeného hlavně z orchestrálních čísel (i když spoluúčinkují Eva Pilarová, Karel Gott, Pavlína Filipovská a Jiří Jelínek) a určeného nejen fandům, by chybět neměla. Ale nelze mu upřít, že je místy také opravdu vtipný. Rozhodně však není zbytečný. Havlík sice patří k předním osobnostem našeho moderního jazzu, ale široké publikum, zvláště mladé, ho zná především jako vedoucího orchestru, hrajícího populární písničky Semaforu. Právě proto přišel také s pořadem Dvacet. A protože mu jde o moderní jazz, zvolil pro svůj koncert formu „takové“ Zuzany. Neboť řekněte, proč by moderní jazzový projev neměl mít širší okruh posluchačů? A proč by ti, kteří ho hrají, neměli hledat cesty k novému publiku?
Dík tomu všemu, dobré hudbě, režii a jejím nápadům, světlům a i tomu odlehčení, které přináší text, se podařilo vytvořit příjemnou, intimní atmosféru, v níž daleko přirozeněji vzniká důvěrný vztah k hudbě, publiku předkládané, než v prostředí jiném. A v tom spočívá jeden z podnětů pořadu — totiž uvažovat občas i o tom, aby moderní jazzové hudbě bylo vytvořeno zvlášť příznivé prostředí, myslet trochu i na toho posluchače, který dosud k ní nemá takový vztah.
Tak tedy Ferdinand Havlík udělal svůj koncert — a to je třeba. Je totiž natolik sám osobností a jazzmanem, že by bylo škoda, kdyby zůstával jen u písniček (i když dobrých) a ve stínu Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra. A v tom, co začal Dvaceti, by rozhodně měl pokračovat.

J. Sch.