NENAPRAVITELNÝ OPTIMISTA VZPOMÍNÁ (I.Kott)

Pro časopis Jonáš klubu, napsal Ivan Kott, 7. září 2015


Knihy, jejichž tématem jsou vzpomínky významných osobností na jejich dětství, studentská léta i profesní cestu patří k oblíbeným. Pokud ovšem toto bilancování máme možnost slyšet přímo z úst autora, je zážitek ještě silnější, zvláště je-li oním vzpomínajícím JIŘÍ SUCHÝ. Jeho rozhlasové vyprávění z roku 2007 vyšlo koncem srpna pod názvem OSUDY na disku ve formátu mp3 a průvodní slovo k němu napsal autorův bratr Ondřej. Nahrávka trvá 4 hodiny a 28 minut, je rozdělena do 10 oddílů a víceméně chronologicky popisuje života běh jedné z nejvýznamnějších osobností naší kultury.

První vzpomínky jsou věnovány městu Klatovy, kde rodina Suchých ve 30. letech minulého století bydlela. Pak přišlo stěhování do Prahy, začátek školní docházky a brzy po něm válka přinášející řadu obtíží a rizik. Proto rodiče přesunuli syna Jiřího do Sv. Jana pod Skalou, kde byl učitelský ústav vedený řádem školských bratří, a při něm i obecná škola. Tam ale Jiří pobyl pouze jeden školní rok, protože pak byl v objektu zřízen lazaret wehrmachtu. Zlomem v životě vzorného školáka byl přechod na měšťanku, v době protektorátu zvanou hlavní škola, kde byla kamenem úrazu hlavně matematika, což vedlo k chození za školu, přesněji řečeno do kina v paláci Koruna. Vše vyřešily přibývající letecké poplachy neustále narušující vyučování, které bylo posléze nahrazeno sobotním zadáním úkolů na celý týden, kdy žáci pobývali doma. Zajímavá vzpomínka na válečná léta se vztahuje k prázdninám, které Jiří trávíval v Moravském Písku, v nádražním domku u trati, kde sledoval vojenské transporty směřující na východní frontu. Ale ani tam, daleko od míst ohrožených bombardováním, nebyl pobyt zcela bez nebezpečí. Se závěrečnými měsíci války je spojen i nálet na Prahu v únoru 1945 pozorovaný Jiřím z půdy spořilovského domku a o 37 let později reflektovaný ve hře o Faustovi. A pak už tu byla květnová revoluce, konec války a po posledním roce školy hledání místa, které se objevilo v reklamním ateliéru B & R. Tam získal Jiří Suchý první znalosti v oboru výtvarném a zřejmě je dokázal tvůrčím způsobem rozvinout, protože již po čtyřech letech byl přijat za člena Svazu výtvarných umělců, i když neabsolvoval žádnou výtvarnou školu. V Propagační tvorbě, která v roce 1948 vznikla z reklamních ateliérů, pracoval výborný grafik Viktor Sodoma, jehož velkým koníčkem byla hudba, k níž postupně přitáhl i Jiřího Suchého. Výtvarnou práci i muziku přerušil nástup na vojnu, kde největší pohromou byla nemožnost poslouchat americkou rozhlasovou stanici AFN Munich, kde se hrála současná americká populární hudba. Když se vojín Suchý po krátkém výcviku dostal do kanceláře štábu divize, jeho touha po milované muzice mu dodala sílu a on těm šaržím v kanceláři vysvětlil, že by bylo třeba vědět, co svým vojákům hraje nepřítel. Prošlo mu to a on tak neztratil kontakt s hudbou, na kterou začal psát své první české texty. Po návratu z vojny se v Propagační tvorbě stal členem nově vytvořené amatérské kapely zvané Akord club a to už byl skutečný začátek jeho textařské a muzikantské kariéry. A pak už to šlo ráz na ráz – působení v Redutě, seznámení s Jiřím Šlitrem, Pondělky s tetou v kavárně Vltava, textapealy Ivana Vyskočila, Divadlo Na zábradlí a posléze v roce 1959 Semafor.

V úvodu čtvrté části se Jiří Suchý vrací k období končící školní docházky a těsně po ní, kdy jsa inspirován o něco starším spořilovským sousedem Ivanem Vyskočilem se začal vzdělávat a dohánět to, co si neosvojil ve škole. Hodně četl, přičemž si oblíbil dekadentní autory, ale zároveň ho svým humorem okouzlili pánové V + W, a díky svému zaměstnání se snažil také orientovat ve výtvarném umění a chodil se svými kolegy na výstavy. Další vzpomínka patří prvnímu vystoupení v televizi. K tomu došlo na Silvestra roku 1959, kdy jemu a Jiřímu Šlitrovi byla přidělena poslední předpůlnoční půlhodinka, v níž zpívali úspěšné písničky z Reduty. Televiznímu publiku se však příliš nezavděčili, o čemž svědčily nespokojené dopisy diváků, takže se na obrazovku dostali až po masovém úspěchu písniček z Člověka z půdy a Zuzany. Je tu i připomínka potíží se hrou Taková ztráta krve a pokusu o zlikvidování Semaforu devastací prostoru v ulici Ve Smečkách, kde dosud hrál. Nastalo období, kdy divadlo putovalo po nejrůznějších místech v Praze, ale diváckou obec to neodradilo, proto režim obrátil a Semafor začal hrát v bývalém divadle Loutka, původně Divadle Oldřicha Nového.

Další díl začíná vzpomínkou na rozhlasový pořad Gramotingltangl vysílaný Jiřím Suchým a jeho spolupracovníky od roku 1965 po tři roky každý den v podvečer. Název vycházel z nejúspěšnější hry tohoto období nazvané Jonáš a tingl-tangl, o jejíž přípravě i premiéře tu je také zmínka. Totéž platí o návštěvě Louise Armstronga, jehož koncerty Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem uváděli, což zřejmě vzbudilo dost závisti, jak lze usoudit podle některých reakcí v tisku. Zmínka je tu i o druhém Jonáši, tedy hře Jonáš a doktor Matrace, kdy si při jedné z repríz oba protagonisté všimli hezké slečny na přístavku, kterou – jak se později zjistilo - byla Jitka Molavcová, o jejímž nástupu do Semaforu a místě v něm se tu také hovoří. Velmi zajímavá je také vzpomínka na srpen 1968, který Jiřího Suchého s rodinou zastihl v zahraničí, odkud se asi po měsíci vrátil, a v divadle, kde Jiří Šlitr právě hrál Ďábla z Vinohrad, byl publikem bouřlivě přivítán.

Část šestá má výmluvný název Čemu se říkalo normalizace a pár slov o StB. Úvod patří hře Ten pes je váš vzniklé v roce 1970, kdy byl semaforský soubor vyslán do Moskvy, ovšem bez svého principála, protože ten nebyl příslušnými místy k takové cestě prokádrován. Aby se doba nepřítomnosti souboru nějak překlenula, napsal Jiří Suchý jakýsi náhradní program, který byl navzdory „horké jehle“ publikem dobře přijat. V rámci zmínky o normalizaci tu je připomenut boj s všemocným Miroslavem Müllerem snažícím se různými zákazy omezit působení Jiřího Suchého na veřejnosti. Divadlo Semafor bylo na štěstí natolik populární, že si jeho zrušení ani tento soudruh nedovolil, ale snažil se Suchého skupině omezovat počet představení. Také zkušenosti se státní bezpečností patřily pro Jiřího Suchého k „příjemnostem“ oné doby, protože občasná pozvání do Bartolomějské a přemlouvání ke spolupráci nebylo to, oč by stál. K historii Semaforu patří také jistý pan Budlovský, původně železničář, dosazený na post uměleckého ředitele místo Ferdinanda Havlíka. Jeho ředitelování spočívalo v kladení překážek práci skupiny Jiřího Suchého, ale do svých intrik se zapletl natolik, že o své místo přišel. Ještě horší žábou na prameni byl neblaze proslulý plukovník Trojan, který dostal pražskou kulturu jako trafiku za služby prokázané straně, a na Semafor se obzvláště zaměřil. Ale i na něj platilo úsloví, že všeho do času.

Vzpomínka také patří Janu Werichovi a dvěma večerům pořádaným v dubnu a květnu 1977 k 50. výročí premiéry Vest Pocket Revue ve velkém sále pražské Lucerny.

Velmi podstatnou je také úvaha nad posláním a postavením Semaforu v různých fázích jeho existence, včetně doby současné. Připomíná se tu období po povodních roku 2002, kdy Semafor přišel o své divadlo v Karlíně, musel proto hrát na různých adresách, což přineslo úbytek publika. Zlepšení nepřineslo ani uvedení poetického pásma Nikoho nezabije, což vedlo k poznání, že semaforskému publiku je třeba předkládat zábavu, ale kvalitní, nikoliv tu televizní, což se ukazuje i nadále jako správná cesta. Ke zlepšení celé situace samozřejmě přispělo také otevření nového divadla v Dejvicích, kam už si publikum našlo cestu. K překonávání všech těch trablů minulých období samozřejmě přispívá i bezbřehý optimismus Jiřího Suchého, s nímž hledá v každé nepříznivé situaci i nějaké pozitivum. Jiří Suchý tu také dává nahlédnout do zákulisí své tvorby, na pohnutky ke psaní textů a her, ale také se vrací ke vzpomínkám na Jiřího Šlitra a snaží se na svoji práci pohlížet i jeho očima. Velmi zajímavá, a asi málo známá, je skutečnost, že v určité době měl Jiří Suchý schopnost zbavovat lidi fyzické bolesti, což bylo velmi vítané v době vážného onemocnění jeho ženy Běly.

Část svého vzpomínání a vyprávění věnuje Jiří Suchý také svému filmovému fandovství, jehož počátky sahají až do dětských let, kdy jeho filmovými hrdiny byli Laurel a Hardy a dětská hvězdička Shirley Temple. V období Reduty pak nazpíval do filmu Snadný život písničku Dáme si do bytu, ale ta byla označena za chuligánskou a byla z filmu vystřižena. Ale kontakt s Barrandovem byl navázán, přišla další drobná filmová působení, oba Jiří si zahráli ve filmu Bylo nás deset a začala příprava na film Kdyby tisíc klarinetů v režii Jána Roháče a Vladimíra Svitáčka. Pak následovala celá řada filmů, mezi nimi i Suchého autorský film Nevěsta, po dokončení postižený nastupující normalizací, kdy se po krátkém promítání octl v trezoru. Až ve druhé polovině 80. let se naskytla možnost převést některé scény z představení Jonáš dejme tomu v úterý na filmové plátno a pod režijním vedením Vladimíra Síse tak vznikly dva „jonášovské“ filmy. V té souvislosti je také zmíněno promítání amerických filmů na ministerstvu kultury, samozřejmě pouze pro zvané, mezi něž se Jiří Suchý také několikrát dostal.

Svoji posedlost filmem naplnil Jiří Suchý po listopadu 1989 založením filmové společnosti Perplex, v níž natočil několik filmů, které si však cestu k divákům hledaly poměrně obtížně. Nová doba nepřinesla jen možnosti podnikání, ale také připravila Semafor o dosavadní působiště na Václavském náměstí, takže nastalo stěhování, nejprve do Divadla Komedie, později do Karlína, kde Jiří Suchý hodlal setrvat na stálo, leč velká voda rozhodla jinak, a došlo opět na nepopulární kočování známé už z doby, kdy byl Semafor vypuzen z divadla Ve Smečkách. Až nabídka z Prahy 6 vyřešila tento problém a podle projektu arch. Meleny byla zdevastovaná bývalá tančírna Globus přestavěna na hezké divadlo. Jiří Suchý se ve svém vyprávění také vrací ke své výtvarné práci, jejíž základy si osvojil v Propagační tvorbě, ale na kterou má bohužel málo času.

V závěrečné části alba připomíná Jiří Suchý některé hostující osobnosti, s nimiž se potkává na jevišti a zmiňuje také Dobře placenou procházku uváděnou na scéně Národního divadla a s tím i hru Jiřího Štědroně uváděnou v Semaforu v době, kdy Jitka Molavcová a on vystupovali ve Zlaté kapličce. Pochválen je také Václav Kopta píšící a prezentující pěkné písničky a opomenut není ani Suchý mladší, tedy syn Jakub, a jeho zážitky z otcova divadelního působení. V úvaze na téma „Ženský element v divadle“ Jiří Suchý vzpomíná na slova Jana Wericha o nutnosti prokládat humorné scény a klauniády nějakou krásou, plně se s nimi ztotožňuje a v připravované hře Lysistrata slibuje nejen element ženský, ale i erotický.

Na občasné poznámky o tom, že se mu do her někdy vloudí jakési transcendentno, reaguje Jiří Suchý souhlasně s tím, že se této oblasti věnuje mnoho let, ale nečiní si na tyto otázky žádný patent. Proto také cítí nedůvěru k tomu, kdo se chlubí tím, že má v této problematice naprosto jasno, a o Bohu a jeho počínání ví všechno. Nelíbí se mu rovněž poněkud archaická církevní terminologie, která může ledaskoho odradit. Na závěr se Jiří Suchý zmiňuje také o svém nedávném sňatku a reakcích veřejnosti na něj, mnohdy velmi nechutných, a popisuje podmínky, které musely být splněny, aby starosta Prahy 6 obřad vykonal.

Je úžasné poslechnout si tento proud vyprávění přinášející fakta víceméně známá vedle některých prezentovaných takto veřejně poprvé, a v duchu k tomu dávkovat vzpomínky vlastní, ať už na popisovanou dobu nebo přímo na divadlo Semafor a setkávání se s autorem. Ten může být svým osobitým stylem vzpomínání, kdy faktografii vyvažuje humorným nadhledem, vzorem každému, kdo se chce do něčeho podobného pouštět, byť by to bylo jen vyprávění v rodinném kruhu. To, že čas od pořízení nahrávky poskočil už o dalších osm let, není vůbec na závadu, je to jen svědectví o tom, jak se svět kolem nás rychle mění. Během té doby nás opustily dvě osobnosti v minulosti pro Semafor velmi důležité – Ferdinand Havlík a Vladimír Hrabánek, a pokud jde o inscenace, bylo třeba od těch výpravných s velkým obsazením, jako byla Lysistrata, přejít k pólu opačnému. Současnost je Jiřím Suchým komentována v řadě novinových rozhovorů, ale i na jeho internetových stránkách, takže o aktualizaci Osudů je dobře postaráno.

Ivan Kott