SEDM SKANDÁLŮ SEMAFORU (1969, Mladý svět)
Autor: Ivan Soeldner (včetně fotografií), Mladý Svět 2/1969
SEDM MALÝCH FOREM NEBO SEDM VELKÝCH SKANDÁLŮ?
Semafor vstoupil do desáté sezóny. To je na tak malé divadlo věk téměř úctyhodný. A důvod k oslavám.
Jenže je tu háček: oslavy jsou záležitostí značně zprofanovanou a za druhé Semafor není zdaleka tak malé divadlo, jak by se na první pohled zdálo. Kdybychom sečetli veškeré jeho léta pilně fluktuující členstvo, byl by zdánlivý rozdíl mezí možností třeba Národního divadla a Semaforu hodně setřen. Také Děvíny Semaforu by byly navzdory svému věku značně rozsáhlé - stačilo by vyrukovat jen s počtem provozoven, jimiž Semafor přešel. Národní divadlo, byť vyhořelo, mělo v tomto smyslu život daleko fádnější.
Snad to zavinil ten nešťastný název Semafor. Když si ho Jiří Suchý vymyslel, měl na mysli zřejmě to milé zelené světýlko dole na semaforu, které znamená cestu vpřed. Ve své mladistvé nerozvážnosti pozapomněl, že na Semaforu je také oranžová a červená. Nevykřikovalo se pořád Semafor má zelenou. Občas Semaforu svítí semafor tou horní, ostřejší a méně příjemnou barvou červenou.
Název Semafor měl však ještě jeden smysl: měl znamenat - dnes to už vědí jenom pamětníci - sedm malých forem. Hudební komedii, koncerty, poezii (tenkrát se ještě psala jako poesie), film, výtvarnictví, loutky, pantomimu. To byly velice ušlechtilé plány, a1e brzy z nich sešlo, bylo to příliš velké sousto. Ze začátku sice v divadle vystupoval se škrobenými hlavami a dalšími spolužáky absolvent loutkářství z AMU a dnes uznávaný filmový režisér Jan Švankmajer, po jevišti hopsal v pruhovaném sáčku jeho kolega Juraj Herz - dnes taky filmový režisér, Waldemar Matuška tam recitoval avantgardní básničky neznámého Jana Schneidra - dnes uznávaného textaře a majitele Zlatých lyr a klíčů, Ferdinand Havlík se pokoušel o koncerty moderního jazzu, jiný dnes renomovaný režisér Jaromil Jireš tam vystavoval fotografie - ale nakonec ze všeho sešlo a zůstalo to jenom na tvorbě a hlavně na písničkách Suchého a Šlitra, kteří jediní ze zakládajících členů přežili v divadle celých deset let. Nikdo jiný z uměleckého souboru to nevydržel, takže se vlastně sluší připomenout jména kostymérky Veroniky Pulchartové, paní Gébové v pokladně a zvukového technika Bohuslava Palečka, kteří to jako jediní skalně věrní táhnou se Semaforem od začátku.
Zmizelo sedm malých forem, bylo však sedm velkých skandálů. Jim chceme věnovat dnešní přílohu. Patří k životu Semaforu, stejně jako asi ke každému pořádnému divadlu. Vzbuzovaly zájem veřejnosti, vědělo se o nich někdy málo, a proto kolovaly jako fámy nafouknuté do velikosti značně nadživotní. Byly to skandály různé, odlišného charakteru. Docela zajímavě se na nich odrážejí nejen hlavní problémy Semaforu, ale také doba a společnost kolem něho.
Semafor vstupuje do života
".. Před rokem zahájilo Divadlo Na zábradlí. A snad právě ono dalo odvahu dalšímu souboru, který se nazval SEMAFOR. Představil se nedávno literárními parodiemi Paravan v Redutě a též začal hrát dokonce i na druhé scéně, ve Smečkách. Viděli jsme tu pokus Jiřího Suchého o hudební komedii Člověk z půdy. Má pěkný úmysl. . . Komedie s vtipnou zápletkou, ale s nejistou stavbou a s mnoha mělkými místy dala záminku k všemožným slovním hříčkám a vtipkování na literární téma, jen zřídka se však dostává svou všeobecnou neurčitostí někam dál. Šlitrova hudba. dobře hraná kvartetem F. Havlíka, vtiskuje představení živou atmosféru, originalitou však nevyniká. Slabou úroveň mají bohužel písňové texty J. Suchého. . ." (Rudé právo 18. 11. 1959)
". . . Suchého verše se kdysi zacílily na rozbíjeni bezduchosti uměleckých textů, byly spěži a slibné. Ale jen s negaci nelze dlouho vydržet. U Takové ztráty krve se teď setkáváme s nechutnostmi a s násilnou "originalitou" (například Melancholické blues), která pronikla i do některých scén (podlízání školníka aj.) A není to jen u Suchého: Hudba J. Šlitra nezazněla snad ani jediným původním a výrazným melodickým nápadem. . . A to je velmi málo na hudební komedii SEMAFORU, který potřebuje skladatele jiskřivé, nepřetržitě tryskající ježkovské invence. . " (Hudební rozhledy 1960)
". . Za pana Drábka se senem místo krve může jeho vychovatel - oportunistická stvůra, pan učitel. Postavy na jevišti se tváří, že to schvalují a že tomu rozumějí, a no dotvrzení zpívají podivně a sugestivně varovnou píseň o žluvách a supech - ve které se žluvy nabádají, aby si daly na supy pozor. Divák neví, kdo jsou supi, kdo jsou žluva, ani kdo je vzorný pan Drábek v našem životě, oni ten pan učitel, který ho učinil celému městečku odporným. Neví, o čem je to hra, proti komu je napsaná, jakou má morálku, o čem chce diváka přesvědčit. . . Mládež se do Semaforu jen hrne. S čím odchází, po takové ztrátě krve? Nezbývá než se zeptat znovu divadla Semafor, jak nakládá se svými talenty, co si vlastně mysli o životě, kam kráčí, za co a proti čemu se staví uprostřed zápasu světa." (Literární noviny 19. 11. 1960)
". . . Průvodní text se snaží přesvědčit diváky, že džez je hudba mládí, a kdo jej nemá rád, "nejde s dobou". V tomto boji s větrnými mlýny uniká Semaforu cosi důležitého: představa mládí není zdaleka vymezena jen oblibou určitého hudebního stylu. Rozhodující vždy bylo a bude, o čem se v písni zpívá, pro jakou myšlenku se kabaret angažuje. A v tomto smyslu je představeni Zuzana je zase sama doma řídké a chudé, až to vyvolává údiv, jak je možné, že právě v takové době, jako je dnešní, může k ní být divadlo tak nevšímavé. Dokud se budou v Semaforu zbytečně - řečeno slovy J. Suchého - "handrkorat o džez", stěží najdou hlubší smysl své práce. . " (Tvorba 26. 10. 1961)
" . Mám před sebou písničky ze ,Zuzany'. Jedna je o blbém psíčkovi, jedna o kočce, jedna o starém dodělávajícím oslu, jedna o jelenu se zelenýma očima, jedna o kotěti, jedna o trpaslíkovi, jedna o secesním fešákovi, který buší do piana, jedna o starém drožkáři v buřince, jedna o jaru a slavíkovi, jedna o růžovém psaní; jedna velice vášnivá, jedna o dvou Mistrech, Rockovi a Rollovi, jedna, nejhezčí (a mistrovsky zazpívaná), o tom, jak je ta láska nebeská apod. Mohou vzniknout a mohou se zpívat kdekoli. Je v nich těch pár hodných zvířátek, trochu pěkné lásky, trochu té nevinné filosofie, že na světě je hezky. Není v nich jedině náš život. . . . (Semafor) nevidí zdroj poezie a hudby. . . v životě naší země.. " (Rudé právo 19. 12. 1961)
(Když tu čtu ten výčet písniček, napadá mě naopak - kolik skvělých a skutečně hodnotných hitů dovedli napsat Suchý se Šlitrem pro Jediný program! - I. S.)
". . . V Semaforu si zřejmě uvědomili oprávněnost kritiky hry Taková ztráta krve a přepracovali ji. (Ve skutečnosti jim ji cenzura zakázala. I. S.) Avšak autoři překonávají rozpory, v nichž se ' potáceli; ve směru právě obráceném....Tak redaktor je nyní nejen naprostý tupec, ale i člověk nebezpečný svou mocí. Prokreslenější charakteristika vytváří z postavy učitele podlého pokrytce a kariéristu. Opravdu - málokdy se setkáváme s tak zlobnými karikaturami. Ale v jednu jedinou chvíli se bleskne pravé pozadí: když chuligán Bedrna uvazuje od předsudků,osvobozenému' Drábkovi na krk svůj trampský šátek a Drábek ještě po starém zvyku - zdvihne ruku k pionýrskému pozdravu. Ne, to není náhodný špílec, ale krutý logický důsledek společenské nezávaznosti a myšlenkové povrchnosti tvůrců hry. . . . Vědomí společenské odpovědnosti je v Semaforu pranepatrné. . . Tudy cesta nevede." (Tvorba 30. 3. 1961)
". . . Jedno by nemělo být přehlíženo: mezi vyhraněně politicky aktivním a aktuálním charakterem tvorby J. Ježka a V + W- vážícím se především k nejpalčivějším společenským otázkám převážně okrajovou tematikou, o ní se zpívalo např. právě v Semaforu, byl zatím základní rozdíl v přístupu. . . Z referátu tajemníka ÚVKSČ J. Hendricha na loňském zasedáni ústředního výboru naší strany o práci mezi mládeží vysvítá, jak veliký význam klademe výchovnému poslání umění a jmenovitě i taneční hudbě. . " (Rudé právo 5. 8. 1962)
". . Soudruzi Suchý a Šlitr tvrdí, že u nás lze tvořit politickou satiru bez osobního rizika, a to je neláká. Adenauer prý pro ně neznamená osobní nebezpečí, a to je rovněž neláká. . Seriózní soudružská kritika odhaluje jistou stagnaci. Úvahy a názory, které zastávají soudruzi Suchý a Šlitr o současné satiře a tím také o současné písni, jsou však nesprávné. A v tom má kritika pravdu. . " (Květy 12. 4. 1962)
Skandál číslo 1: založení Semaforu
To byl vlastně největší skandál posledních deseti o příštích deseti, padesáti či sta let Divadla Semafor.
Má také příchuť osobních nesvárů a rozepří, Semafor se vlastně vyloupl z Divadla Na zábradlí asi podobným způsobem, jako se později vylouplo ze Semaforu Apollo. Jiří Suchý zakládal roku 1958 také Divadlo Na zábradlí. S přáteli objevit neznámý zpustošený sálek na Annenském náměstí - Divadlo na zábradlí je tam stále - napsal pro ně hru Kdyby 1000 klarinetů; v níž se poprvé objevili jeho spolupracovníci z Reduty jako Ivan Vyskočil nebo Jiří Šlitr (který tam napsal jen některé písničky), začalo tam plodné období spolupráce Ljuby Hermannové s malými divadly vystoupil tam poprvé nadaný; student konzervatoře Ladislav Fialka. To bylo příliš mnoho osobností; příliš mnoho vyhraněných uměleckých charakterů; i když to a sobě ještě ze začátku nevěděli o byli především spoutáni společným negativním názorem na všechno, co v jejich oblasti existovalo do té doby.
Umělecky se rychle rozešli, samozřejmě že s tím byly spojený i soukromé konflikty. Na ty se zase zapomnělo; faktem zůstalo, že Suchý ztratil fórum, až si spolu se Šlitrem našel své - semaforum, jak podotkl v jednom svém epigramu J. R. Pick. (Napsal ještě také všechny ženy bujných forem nadšeny jsou Semaforem.)
Semafor začínal ve Smečkách, tam, kde je dnes Činoherní klub.
Dlouho se tam však neohřál, odpovědní činitelé v jeho vzniku brzy postřehli skandál a jali se jej vymycovat. Po Člověku z půdy, shovívavě přijatém spíš pro jakousi záštitu zvučných jmen umělců hostujících v hlavní roli (Filipovský, Horniček, Kopecký), přišla sprcha po druhé Suchého a Šlitrově komedii Taková ztráta krve.
Nešlo jen o negativní kritiky, které také otiskujeme. Šlo o přísný administrativní zásah tehdejší cenzury a provozovatele Semaforu, kterým byl národní výbor. Suchý.musel přepsat některé pasáže, takže se smělo hrát dál, ale tím víc zatrpkli pánové na národním výboru a po roce dostal Semafor vyhazov ze Smeček, které byly zneuznány z bezpečnostních důvodů jako divadelní prostor.
Co tak rozčilovalo vrchnost na Semaforu?
Vždyť v případě obou komedií šlo o víceméně nezávazné hříčky moralistního charakteru, kde nebyly naprosto žádné prvky ani náznaky satiry. Šlo vždy o velice schematické střetnutí mladých ušlechtilých milenců s jakýmisi starými páprdy. Možná že se v nich někdo poznal, ale a to vůbec nešlo.
Zřejmě vadil duch divadla, jeho přitažlivé mládí, Semafor byl téměř manifestačním shromaždištěm pražských vysokoškoláků, tíhla k němu celá mladá generace; která měla ráda jazzovou muziku. (To jsem se- nesplet,, s tím jazzem. Založeni Semaforu už opravdu spadá do tak dávných dob, kdy se k jazzu - a řek, bych, že právem - počítaly všechny synkopy, kdy rock'n'roll a všechno, co se dnes pod firmou pop-music od jazzu distancuje, byl jazz a všichni bratrsky fandili všemu novému, od Krautgartnera a Hulana a Velebného až po Matušku a Suchého, kteří byli v této oblasti čirými diletanty, skoro lidovkáři.)
Nasvědčuje tomu i rozsah Semaforu, od "lidových" komedií Suchého a Šlitra po náročné večery poezie a Havlíkovy koncerty. Jenže se Semafor snad právě proto znelíbil, a měl být zlikvidován takovouto cestou - neměl mít kde hrát.
Jiří Suchý si šel naivně stěžovat na kulturní odbor národního výboru, snažil se tam získat podporu, tvrdil, že se soubor rozpadne, když bude vegetovat po kuchyních svých členů. Odpověď, kterou dostal mu otevřela oči : "No a co by se stalo?"
Nabídli jim, že mohou hrát někde v Modřanech, pak zase nějaké divadlo na Žižkově, které by tak za tři čtyři roky mohlo být pro ně zadaptované. . .
Suchý měl naštěstí zkušenosti z doby, kdy hledal sál už pro Divadlo Na zábradlí, a tak se tentokrát vydal na anabázi s celým souborem. A tím vznikl rekord, který dosud žádné "kamenné", nekočující divadlo nepřekonalo. Existuje na to dokument. Mapka s vyznačenými místy, kde všude Semafor v sezóně 1960-61 "bydlel".
Trvalo to do té doby, než se našla záchranná ruka sympatizujícího ředitele Hercoka ve Státním divadelním studiu, kde patřil Semafor k hlavním kmenovým součástem.
Skandál číslo 2: případ Jiří Sehnal
Semafor začínal s neherci. Hostování Horníčka, Kopeckého a Filipovského bylo spíše výjimkou. Suchý si dokonce vymyslel teorii o antiprofesionalismu, kterou rozčiloval čtenáře odborných časopisů. Vznikla téměř celonárodní diskuse o hajném Vopičkovi a O tom, má-li na jevišti vypadat hajný V Vopička jako opravdový hajný Vopička, zdali není 6epši a zajímavější vidět osobnost herce než kohosi neznámého v lesnickém kostýmu. Byla to Suchého reakce na předchozí divadelní schematismus, vydávaný za všeplatný systém Stanislavského. Šlo o slovní nedorozuměni, poněvadž re skutečnosti právě Semafor zavedl potřebný profesionalismus do oblasti pop-music.
V druhé komedii Semaforu Taková ztráta krve, jejíž premiéra byla 12. 10. 1960, se objevili v hlavních rolích jen dra herci. Jinak to byli nevydařený barový muzikant z Karlových Varů Waldemar Matuška , textař Jiří Suchý, dívka nepřijatá na DAMU- Pavlína Filipovská, nedostudovaná konzervatoristka z Brna Eva Pilarová, manekýnka Renata Tůmová, inženýr železničního stavitelství Karel Štědrý, dramaturg z FAMU Jiří Sehnal.
Posledně jmenovaný přitom podal snad herecky nejzajímavější výkon. Podařilo se mu nádherně stylizovat postavu pitomého a prohnaného redaktora z Chlebodar, vypadal jako svérázná figurka ze svých nativistických obrazů, jejichž malování bylo vedle psaní filmových povídek a hraní hlavním Sehnalovým zájmem. V Takové ztrátě krve se ostatně jeho výtvarné vlohy neztratily - namaloval si pod nos černou barvou mohutný stalinský knír, který odkoukal od jednoho ze slavných hrdinů filmových grotesek bratří Marxů.
Sehnal byl výborný, při jeho výstupech hlediště slzelo smíchy; jeho charakteristické gesto, kterým doprovázel redaktorův důležitý a častý výrok "Vždyť je to jedno" zlidovělo a proniklo do širokých, zejména studentských vrstev.
O smutném osudu inscenace jsem se už zmínil. Byla stažena a musela být přepracována, divadlu proto vznikla dvoutýdenní pauza. Jiří Sehnal ji využil svérázným způsobem - Odjel se do Německé demokratické republiky oženit. Slíbil, že se vrátí alespoň tři dny před obnovenou premiérou, která měla být v březnu 1962. Ten slíbený třetí den nepřijel, druhý také ne, nervozita stoupala, jeho roli se narychlo naučil jeden neznámý herec z mimopražského amatérského kabaretu Jiří Sýkora a místo Jiřího Sehnala přišlo poděkování za blahopřání k sňatku a pozdrav ze západního Berlína. Tehdy ještě neexistovala berlínská zeď, na Západ se cestovalo volně a mladí novomanželé se rozhodli pro tuto verzi svatební cesty a budoucího života.
Sehnalova talentu, autorského a hlavně hereckého, byla škoda. Zejména pro práci českého hlasatele v kolínském rozhlase (nad Rýnem). Stýskalo se i Sehnalovi - navzdory tomu, že tam má všechno, co patří k dobrému západoněmeckému standardu - a proto se po šesti letech rozhodl k návratu. Chtěl zase hrát v Semaforu, a proto přijel v polovině srpna za Suchým, který byl právě na dovolené, do Jugoslávie, chtěl se s ním domluvit na možnosti další práce v divadle, strávit s ním pár dní u moře a koncem měsíce se i s ním vrátit do Prahy.
Mezitím však přišel 21. srpen a Sehnal si to zase rozmyslel, byť už byl v Jugoslávii na cestě do Československa.
To byl první emigrantský skandál v Semaforu, za kterým jich následovalo ještě několik. Ztratil se výtečný jazzový muzikant Milan Pilar, který přivedl z Brna svou ženu Evu - dal Přednost práci basisty v symfonickém západoněmeckém orchestru. Až v Americe zmizeli postupné oba dvorní fotografové Semaforu Ota Richter a Jan Lukas. Několikanásobný hospodářský vedoucí divadla Jiří Planner dělá discjockeye taky v USA. Poslední semaforový výlet no Západ byl spojen se jménem zpěvačky lany Malknechtové, ale ta se re vší počestnosti - i pasové - provdala kamsi k polárnímu kruhu.
V životě divadla i kolem něho to však byly vždycky nepříjemné bomby, které mu často patřičně zkomplikovaly práci.
Skandál číslo 3: případ Evy Olmerové
Hlavním zdrojem informaci o této aféře by mohla být sama zpěvačka Eva Olmerová. Zastihl jsem ji na konci roku v divadelní, šatně Semaforu - při představení Návštěvní den, jehož vyvrcholení tvořilo několik jejích písniček.
"Jak to bylo?" opakuje zpěvačka moji otázku. Pak chvíli mlčí a nakonec pokrčí rameny. "Já nevím".
Teď se zase divím já. Že by se o to Eva Olmerová nezajímala? Že by jí bylo lhostejné, smí-li či nesmí zpívat
"Samozřejmě, jedno mně to nebylo - ale nikdo se mnou o tom nemluvil, nikdo se mnou nediskutoval, nikdo mně osobně nic nezakazoval ani nepřikazoval. Prostě jsem musela odejít ze Semaforu a přestat zpívat - a za rok mě pozvali na Zábradlí a tam už jsem zpívat zase mohla. Ten rok jsem musela být zticha a zpívat si leda pro sebe. . ."
Evě Olmerové to tedy bylo líto - ale taky tím neztratila smysl života. Patří k rodu těch zpěváků, kteří si opravdu především zpívají sami pro sebe. A je to na tom zpívání poznat. Eva Olmerová nedělá nic, čím by se podbízela nebo vlichocovala publiku - a asi to ani dělat neumí. Je ryzí zpěvačkou - pokud je ten termín dost srozumitelný. Zpívá jazz - líbivý pop je jí cizí. Nezpívá melodie. Hlasivky jsou pro ni na druhém místě. Na prvním je srdce.
Sama toho tedy o svém maléru moc nenapovídá. i když ví, že s tím má jistě něco společného čtrnáct měsíců v kriminále. Dobu, kdy byl Semafor založen, prožila na Pankráci a ve Všehrdech, ve známých věznicích. Odsouzena podle paragrafů o výtržnictví a o urážce veřejného činitele. Nebyl to žádný činitel výše postavený,ale pouze policista, který přišel rušit zmíněnou výtržnost. Celková suma dala 14 měsíců nepodmíněně.
Cesta do Semaforu byla také dobrodružná - jako z filmu. Onemocněla Eva Pilarová, režisér Karel Mareš věděl o zajímavé dívce, která občas zpívala s výborným jazzovým pianistou Verbergrem v Meteoru, nabídl jí záskok - a objevila se nová hvězda.
Bohužel bylo to v době velkého tažení proti Semaforu. Navzdory všem předpisům o lidech kteří si svůj trest odpykali, přišli povolaní činitelé na to, že taková zpěvačka by mohla mít na mládež zhoubný vliv, takže v Praze nemůže vystupovat. Bezprizorný Semafor se odstěhoval s premiérou Šesti žen do Plzně, ale i tam se ukázalo nebezpečí možnosti neblahého Vlivu Evy Olmerové na mládež, nepomohly ani urgence vedení divadla, nepomohla ani návštěva Evy Olmerové s tehdejším dramaturgem Semaforu Milanem Schulzem na ústředním výboru KSČ, nepomohl ani Schulzův článek v Literárkách.
"Na tom UV mi akorát jedna paní řekla, že bych snad mohla zpívat, ale nejdřív musím jít někam manuálně pracovat. Pak že snad tak špatný vliv na mládež mít nebudu," vzpomíná si ještě Olmerová.
Tenkrát byla taková doba - síly v pozadí byly silné právě tím, čím byly temnější, zničit talent mladého člověka bylo běžné, naopak v tomto případě ještě "společensky prospěšné", poněvadž se tím mohla narušit práce celého divadla, kráčejícího "nesprávným směrem".
Činitelé zabývající se kalením vod už zmizeli a byli několikrát vyměněni, zpěvačka zůstala. Zpívá a dál rozdává lidem radost, dál na ně vykonává svůj "špatný vliv"
Skandál číslo 4: Sekta
Večerní Praha: "Sekta je z rodu těch věcí, které si autoři píší sami pro sebe jako organickou protiváhu svého nejvlastnějšího vyjádření. Ne všichni však tyto své experimenty a zpovědi zveřejňují. Dokonce lze říci, že náležitá zdrženlivost tvůrce jen šlechtí.. "
Práce: ". . . I bez školometského, lpění na zásadách stavby dramatu jsou jisté nepominutelné podmínky uspokojení diváka, které je nutno splnit, byt šlo o nekonvenční formu, jakou volí Suchý. . "
Mladá fronta: ". . . výsledek není původní skice vzdálen a je problematický, skoro se dá říci, že trapný. . .
Pravda: ". . . Je to nudná obměna lidového chorálu, místy až s podochotnickými výkony hereček . . ."
Lidová demokracie: ". . . Ať nenecháme se nachytat, abychom prstíčkem hrabali pod textem. Prohrabali bychom se do prázdna. A Jiří Suchý tedy nyní hru napsal - levou rukou, bez zábran, s gestem granda: jestli to nevyjde, čert to vem. Tady už nejde o jednu hru, to je otázka umělecké etiky. . "
Literární noviny: ". . . čerstvě uvádějí hru Sekta, autor Jiří Suchý, písně Jiří Suchý, režie Jiří Suchý, preventivní legrace v programu Jiří Suchý - sušší to už zkrátka nemůže být.. Vyrobil tam v rekordním čase císařovy nové šaty a předvedl je nedočkavému obecenstvu pod krycím jménem Sekta v tiché a zlomyslné naději, že se nenajde nezvedené dítě, které by, jak mu v,pohádce přísluší, ukázalo prstíčkem na nahotu ducha a řeklo, jéjé; ono je to nic o ničem . . . "
To si pražští kritikové zgustli: Snad na ničem nevyzkoušeli v posledních letech svůj důvtip jako na hře Sekta, kterou Semafor uvedl v březnu 1965. Tak jako se v psaní o Jonášovi předháněli v superlativech, stal se pro ně též, po třech letech, Jiří Suchý výlupkem všech nectností, nakupilo se na něj najednou tolik hříchů, že bylo s podivem přehlédnutí tohoto případu prokuraturou.
O co šlo v Sektě?
Její libreto vyšlo už v únoru 1962 v Plameni. Pro zajímavost odcituji šokující druhou část: Toto je Suchého libreto celé druhé, téměř hodinové polovičky Sekty: "A zde se rozvíjí Obřad. Je to absurdní podívaná, plná podivných úkonů. Částečně Černá mše, částečně music-hall. Eva čte z knihy za zvuku tamtamu recept proti bakteriím lásky a pokory:
Stačí vzít litr laciného vína
A čtyři slepé oči ropuší
A čtyři chloupky - vytržené z klína
A vyčkávat až se ty šmejdy prolnou
Pak plivejte a blijte do té břečky
A vařte ji za vyti vlčí smečky
Pak vytrhne z knihy list se svým portrétem, přilepí jej Motocyklistce na obličej a vede dialog sama se sebou o sobě. Celou záležitost přerušují družičky svými nemístnými verši. Nevíme nic, Med ve vlasech apod.
Celý obřad, do kterého se vloudily i artistické prvky, vrcholí baladickým příběhem Blázen a dítě, na který naváže divoký, křečovitý tanec. Dívčí sbor se chvílemi zbavuje talárů a zastává funkci revuálních girls."
To je celá druhá polovina, tím to končí. Tedy opravdu absurdní podívaná plná podivných úkonů - jeden z mála českých pokusu o surrealismus na jevišti. Ukázalo se, že pro to nebyli dostatečné zralí ani diváci, ani autor. Pár výborných a skutečně "odvázaných" nápadů nevytvořilo dostatečně silné surrealistické předivo, v němž by hlediště mohlo prožít dvě hodiny, aniž by neustále vypadávalo častými trhlinami. .Proto takové zklamání, až na výjimky skutečně obecné.
Celá věc byla o to pikantnější, že Suchý si na Sektě velmi zakládal a i po těch drtivých kritikách a chladném přijetí publika byl přesvědčen, že to je jedna z jeho nejlepších věcí. Nechtěl se vzdát, a proto se značnými náklady pracoval mnoho měsíců na filmu ve vlastní režii - na 16 mm -, kterým převedl Sektu do kinematografické podoby. Tu vlastní režii míním v obou smyslech - Jiří Suchý svou filmovou Sektu platil i režíroval..
Skandál číslo 5: případ Pavla Sedláčka
Tohle už byl pravý skandál se vší pompou skoro jako z dobrodružného filmů. Pašováni na východo-západoberlínské ostře sledované hranici. lety z Berlína do Prahy o zpět v jediném dnu, Vyšetřování policejních komisařů, kufry plné bankovek, napětí v divadle. kde chybí hvězda, falešné dokumenty a nakonec soud a vězeňské mříže.
Noviny bylý zase velice přísné. Bylo to zajímavé - hrdinové z kulturních rubrik se přestěhovali do soudniček. Pavel Sedláček dostal nepodmíněně osmnáct měsíců, z nichž si odseděl skoro celý rok, Eva Pilarová odešla od soudu s podmíněným trestem jednoho roku.
Semafor by v tom vlastně neměl figurovat, poněvadž Sedláček dostal z divadla výpověď přesně v ty dny v květnu 1964. kdy se svého přečinu dopustil - o Pilarová byla zase v té době ještě členkou Rokoka, do Semaforu přišla až za čtvrt roku. Nicméně v tom Semafor taky lítal, celá aférka kolem fiata ze západního Berlína bylo tehdy patřičně využita proti zpěvákům vůbec:
Začalo to zájezdem Semaforu do západního Berlína a procházkami Pavla Sedláčka kolem nebezpečných ohrad, v nichž se prodávají ojetá auta. Ani našemu Tuzexu se o takovém výběru nesní o Mototechně nemluvě, ba dokonce i ceny jsou při těch nejpodvodničtějších přepočtech, jakými jsou například kursy našich bank, velmi nízké. To Pavlu Sedláčkovi nedalo spát. Jednoho rána se vymluvil na nějakou nemocnou babičku, nasedl v Berlíně do letadla a v Praze dal dohromady plný kufr stokorun - bylo jich 530 - a vrátil se s nimi rychle do Berlino. V západním Berlíně někdy naše koruny rozměňují a tak se střapatý třiadvacetiletý zpěvák vracel do Prahy v krásném fiatu osmnáctistovce. Nepřijížděl však už jako člen Semaforu. Složité machinace s koupí a převozem jej zdržely v Německu o dva dny déle než celý soubor, což znamenalo dvě zameškaná představení, a na to je ve všech divadlech přísný trest. Vyhazov.
Ty machinace byly složité tím, že auto bylo oficiálně přivezeno jako dar někoho jiného z Berlína někomu jinému v Praze. Pavel Sedláček fungoval jako prostředník a pak si chtěl v Praze fiata jenom "vypůjčovat" - to nebyl nijak původní nápad, takhle po Praze asi jezdí a beztrestně, víc aut. Jenže Sedláček byl příliš slavný a navíc pyšný na tento svůj fígl, a pokud to někde nevyprávěl sám, mohl to na něho kdokoliv píchnout, ten případ byl veřejným tajemstvím.
Prokurátor to nepřehlédl a byl z toho ukázkový proces. Bezpečnost i soudci ta přivítali jako výbornou příležitost, lidé typu Sedláčka jim už delší dobu pili krev. Sedláček byl totiž jedním z prvních průkopníků rock'n'rollu ještě v dobách, kdy tato hudba byla považována za společensky vrcholně nebezpečný jev což bylo dokazováno židlemi polámanými při některých koncertech.
A tak šel zpěvák na rok do basy, o krásné auto samozřejmě přišel, ještě musel zaplatit 6429 korun, o které ošidil celníky. A jak napsala Mladá fronta. ."přelíčení přineslo poučení všem, kteří žijí v iluzi, že populárním umělcům je v naší společnosti vše pardonováno ".
Ten trest byl podle platných zákonů oprávněný, dokonce ještě v dolní hranici sazby. Ale jako je tomu ve většině skandálů, mají vždycky širší společenské podhoubí. Nikoliv to, jaké chtěl dokázat soud - že zpěváci jsou podezřelé elementy. Smutné bylo spíš to, že nadaný mladý kumštýř, který vydělával státu obrovské sumy na koncertech i na deskách, by měl mít právo na solidní výdělek a taky by měl mít možnost koupit si za ty peníze to co by chtěl: Na to by měl ostatně mít právo každý občan.
Ten problém ostatně nebyl jen Sedláčkův. Semafor se s ním potýkal častěji. Matuška se v dobách své největší slávy musel spokojovat s platem nepřevyšujícím příliš tisíc korun. poněvadž byl evidován jako nekvalifikovaná síla - neměl na slávu školy. V divadle mu ani nemohli dávat pokuty za průšvihy, k nimž Waldemar při své povaze neměl nikdy daleko. Nemohli riskovat, že by jim hvězda umřela hlady.
Skandál číslo 6: Kdyby 1000 klarinetů
Tahle aféra je spojena s dvěma významnými hudebními jmény. S Johannem Sebastianem Bachem a s Antonínem Dvořákem. Ten první byl důležitou osobou filmu Kdyby tisíc klarinetů, při jehož natáčení se to všechno semlelo. Antonín Dvořák se jmenoval odpovědný muž na ústředním výboru KSČ, do jehož rukou se sbíhaly materiály celého skandálu, v němž bylo celé trojhvězdí naší tehdejší pop-music.
Na stole Antonína 0vořáka se nakupila hromádka stížností z okresů, zejména ze západních Čech. Tam se totiž v létě - ve Františkových Lázních a na Kynžvartě - natáčely Roháčovy a Svitáčkovy Klarinety, celý kraj byl vzhůru nohama, poněvadž šlo o náš nejnákladnější velkofilm v celých dějinách kinematografie. Účinkovaly tam všechny tehdejší hvězdy, takže do západních Čech se přestěhovaly také Semafor a Rokoka a pohostinsky vystupovaly v městech v tamtěch koncích. Zpěváci byli celé léto lidem příliš na očích a každý jejich sebemenší přestupek narůstal do obrovských rozměrů, fantazie si zapracovala společně s klasickou závistí, a tak vznikaly pomluvy a nejrůznější fámy.
"Není šprochu, na němž by nebylo pravdy trochu." na těchto šproších přirozeně něco bylo. Vezměte si třeba takovou situaci - zpěvák přijde večer do hospody. Hned je samozřejmě poznán a první společnost jej pozve. Limonáda se při takové příležitosti nenabízí. Je-li to abstinent typu Suchého, skončí to fámou o nafoukanosti a vyvyšování se nad prostý lid. Je-li to naopak typ družný, jako Waldemar Matuška , jde na druhý den do světa fáma o strašném ožralovi a do Prahy stížnost s razítkem o chování nedůstojném socialistického umělce. Léto na zájezdech a exteriérech, to je hodně večeří v hospodách, to byla pěkná hromádka zpráv na stole Antonína Dvořáka.
Poněvadž zpěváci jsou lidé obyčejní a baví se taky o věcech nehudebních, šlo do toho tu a tam nějaké udání o neuctivém výroku o některém výše postaveném činiteli; Evu Pilarová, proslavená po Sedláčkově soudu jako valutová machinátorka, byla spatřena na koupališti, jak hraje hazardní karetní hry o velké sumy tuzexových bonů (pak se vysvětlilo, že nešlo o karty, ale o hru byznys a že nešlo o bony tuzexové, nýbrž o papírové bony z této dětské hry); Waldemar Matuška , sám přirozeně žádný putička ani tichý samotář, byl obdařen všemi maléry, které spáchal kdokoliv s podobným plnovousem, jeho známým dvojníkům bylo dovaleno vše, psalo se to automaticky na Waldemarův účet; taky se započítaly zpěvákům na konto všechny průšvihy kolem natáčení - a těch není nikdy při takovém složitém velkofilmu málo. (Mělo to i jeden tragický aspekt: v Mariánských Lázních zemřel na infarkt velice nadaný mladý produkční filmu Kdyby 1000 klarinetů Miloš Bergl. Bylo mu třiatřicet let, byl znám také jako dobrý jazzový publicista.)
Všechno pak přirozeně měla dohru v Praze, kromě ústředního výboru se do toho zapojilo i ministerstvo školství a kultury, zpěváci chodili se svými řediteli na koberec a na konci byl i rozsudek: Walda, jako těžší typ zločince, měl na rok zakázánu jakoukoliv uměleckou činnost mimo divadlo, členové Semaforu Eva Pilarová a Karel Gott z toho vyšli lépe - ve výjimečných případech a na zvláštní povolení ředitele Státního divadelního studia mohli - ale ne moc - vystupovat no koncertech či v televizi, směli natáčet desky.
Natočil jsem o tomto případu ještě ve čtyřiašedesátém roce jedno vydání filmového měsíčníku Reflektor. Přicházel mi ho na Barrandov schvalovat po cenzurním zákazu Antonín Dvořák osobně. Vždycky si poručil tu cosi vyhodit, tam zase něco přidat. Když jsme to několikrát udělali, doporučil nám, abychom s tím počkali, až to nebude tak horké. Uznali sice, že udání z okresů nebyla právě nejpravdivější ale považoval za politicky nesprávné postavit se proti okresům. Tak jsme počkali, až to nebude tak horké, a pak nám bylo sděleno, že teď už je to vlastně vyřešené.
Eště ho mám schovanej - ten film.
Skandál číslo 7: Semafor hraje dál
To se zdá jaksi nejvýstřednější - že navzdory tolika ústrkům a vyloženým tažením až s politickým zabarvením, navzdory tolika vnitřním krizím a navzdory několikerému rozpadnutí celého souboru Semafor pořád - a skoro denně - hraje a dokonce je navzdory všem prognózám stále schopen přinášet nová umělecká překvapení. A často jsou to dokonce překvapení příjemná.
Letošní rok Semaforu byl dokonce mimořádně příznivý, zejména díky inscenaci Poslední štace, v níž se divadlo s jakousi jubilejní památečností vrací k původním trendům svého vzniku, k hudebním komediím typu Člověka z půdy a Takové ztráty krve. Včetně společenské angažovanosti, o níž Suchý neustále prohlašuje, že je mu zcela cizí. (v Poslední štaci ještě podotýká v autorském monologu, že nemínil psát satiru a že nemůže za to, že se život podobá crazy komedii.) Nicméně stále asi zůstane problémem Semaforu, jeho úskalím organizačním, jeho struktura. Kádrové otázky, jak by se řeklo vznešenějším jazykem. "Kdyby se sem podepsali všichni, kdo zpívali v Semaforu, tak byste tu zeď měli za chvíli plnou," poznamenal jakýsi nespokojený fanda na zeď schodiště vedoucího k služebnímu vchodu divadla.
"Čím to je, že s vámi nikdo nevydrží?" zeptal jsem se Jiřího Suchého.
"To je hodně složitá otázka, stará skoro jako divadlo. Nikdy na ni neodpovídám docela pravdivě - obvykle je každý odchod spojen i s osobními záležitostmi, které nejsou vždycky vhodné pro psaní v novinách. Taky je s tím spojeno mnoho osobních neshod. Mám například dodnes dojem, že odchod Waldemara Matušky hned ve druhé sezóně u něho ani teď ještě zcela nepotlačil jistý pocit zatrpklosti. Walda byl totiž jeden z mála lidí, kteří neodešli pro jiné pojetí tvůrčí práce, jako je tomu u většiny ostatních. Ten měl Semafor rád, náš styl mu seděl, jeho styl seděl nám, i když jsme se brzy dali trochu jinou cestou, v níž by se třeba jeho bezprostřednost a lidovost - v nejlepším slova smyslu - neuplatnila. Jindy to byly docela zákonité rozchody, které ostatně existují na konci sezón u všech divadel. Podle mého názoru by měli spolu pracovat jen ti lidé, kteří skutečně pracují spolu - se společným názorem. Nutný byl třeba rozchod s Karlem Gottem. To, co chtěl dělat on, je vlastně to, proti čemu vznikl Semafor. Takový Mr. Rock a Mr. Roll je ve značném protikladu ke krásnému kantilénnímu zpěvu Gottova typu. Vím, že byl nešťastný, když musel zpívat Kovboje Woodyho - zakládal si na Očích sněhem zavátých. Můj názor byl přesné opačný. . ."
Tohle nebyly senzace, snad právě proto, že se Semafor dokázal vždycky "obrodit", že se nebál vsadit na nové lidi, že jeho vedení bylo vždycky na úrovni a sledovalo jiné cíle než osobní prebendu - snad právě proto je celý Semafor pořád na úrovni, Proto má pořád co říkat, proto je stále divadlem své doby. To je docela příjemné poznání, když se jím dá podtrhnout celých deset let. Krize jsou zákonité, neznáme je ostatně jenom z divadla a z kumštu, nýbrž přímo ze života. Škoda, že "ze života" neznáme taky tolik dobrých premiér s novými, obrozenými soubory.