VEČER V SEMAFORU (1969, Jonáš)

Recenze improvizovaného představení, napsala Eva Lukešová, vyšlo v časopise klubu Jonáš č. 16 (1968)

Je 31. prosinec 1968, 1.0 minut po šesté hodině odpolední. Místo: divadlo Semafor. Program: improvizovaný, aneb co rok dal. Pokud jste tam sami nebyli, zvu Vás upřímně s sebou aspoň teď dodatečně, protože si myslím, že jste tam všichni měli co dělat. Zkuste to tedy, zavřít oči, představit si všem Vám jistě dověrně známé prostředí divadla Semafor, křeslo, v němž jste se pohodlně usadili, zhasnuté hlediště a pomalu se osvětlující jeviště...
Je pár minut po šesté hodině, na jeviště přichází Jiří Suchý. "Dobrý večer," říká a pak přidává rozpačitě: ''Není tu dnes určitě nikdo míň připravený než já." Ačkoliv jsem si vědoma toho, že mohu další jeho řeč reprodukovat už jen přibližně, přesto se pokusím uvést ji jako recitaci, snad mi to projde.
"Teda, kdybych byl nepřipravenej z lenosti, tak to samozřejmě nepřiznám, naopak budu tvrdit, že to je všechno už předem nacvičený. Jestli říkám, že jsem nepřipravenej, tak je to proto, že jsme přemejšleli o tom, proč asi diváci choděj na Silvestra do Semaforu, a dospěli jsme k poznaní, že sem nepřišli jen proto, že jinde už bylo plno, are proto, že poslední, den v roce chtěj tak ňák strávit zrovna v Semaforu. Tak jsme si mysleli, že bysme si mohli spolu popovídat, tak, nepřipraveně..." To byla slova, které nám všem mluvila z duše, ale abych Vás nenapínala - nepovídali jsme si vůbec, nějak na to nebyl čas.
Hned po tomto úvodu dostali slovo pánové Grossmann a Šimek. Znáte scénku "Občan Pupák u žida Süsse? Ano? Tak ta se na silvestrovském setkání se Semaforem nepředváděla - prý proto, že se "některým orgánům nelíbila"; zato nám Čenda Krchov a občan Pupák přiblížili prostředí celnice. Že to neznáte? A na píseň Velkého Maa se také určitě pamatujete - tu jsme zazpívali spolu, přesně podle návodu pánů G+S. Jinak zpívali hlavně zpěváci - Naďa Urbánková, Miluška Voborníková, Petra Černocká, Luboš Svoboda, a písně, které zpívali, určitě budete znát, takže Vám o nich ani nemusím povídat.

V nejnapínavějším okamžiku přišel k mikrofonu Jiří Suchý pronesl slavnostní uvítání dalšího umělce : "Jsou přátelé, kteří přicházejí a na které se těšíme. A jsou ti, na které se netěšíme, a oni přece přicházejí..." Ano, očekávání přívrženců té druhé, "hudební semaforské polovičky, bylo naplněno. Sám pan doktor ředitel Jiří Šlitr přišel mezi nás, aby "pozvedl tento průměrný večer na světovou úroveň", ačkoliv vlastně žádnou cizáckou píseň nepřednesl. Zazpívali jsme si samozřejmě známou lidovou píseň o žehlících prknech a po několika dalších písních, kterýma jsme zopakovali Ďábla z Vinohrad i Poslední štaci, nadešel okamžik ze všeho nejslavnostnější, kvůli němuž jsem Vás dnes do Semaforu vlastně vedla.
Na jevišti totiž kromě výše uvedených a uvedeného celou dobu stál stolek, na stolku tácek a na tácku několik skleniček a dva demižonky vína. Červeného vína. Červeného proto, že prý jednak charakterizuje právě uplynulý rok a jednak bílé víno nebylo k dostání, což bude zase charakterizovat rok příští", jak to vyjádřil Jiří Suchý. Rozdal všem účinkujícím po skleničce a po víně a jednu skleničku pak nabídl i nám v hledišti. Ujala se jí slečna v první řadě, s níž si všichni jakoby připili. Byl to přípitek i Vám všem, věrným návštěvníkům Semaforu, a právě proto jsem si považovala za povinnost říci Vám o tom, třebaže nejsem zrovna onou slečnou, která přípitek uskutečnila. A tady je přibližně přesný obsah slov pana Suchého:

"Přeju vám i sobě, abychom ten příští rok už měli za sebou protože rok 1970 bude určitě lepší než rok 1969."

Věřím, že nejste z mého vyprávění o nic více uspokojeni, než jsme byli my, když za námi zavřeli dveře divadla. Kdybychom to tak mohli příště nějak navlíknout, aby s námi vydrželi až do půlnoci, abychom stačili také my, diváci, přednést svůj přípitek těm na jevišti, který by vyzněl asi nějak takhle:

"Přejeme Vám všechno štěstí světa za radost, kterou nám dáváte, za slova povzbuzení, za pocity spřízněnosti a vzájemnosti, které v nás probouzíte, přejeme Vám rok 1969 bez osobních trablů bez dnů bolestných zklamání a nejistoty. A především Vám děkujeme za hodnoty, které jste nám dali poznat slovem i hudbou!"

Eva Lukešová