1959 - 1969

Hudební i divadelní začátky pánů Suchého a Šlitra najdete v sekci jejich profilů, takže můžeme začít rokem 1958. Jaká byla situace? Oba Jiří spolupracují na jevišti, v Redutě, skládají písně, ale oba se věnují i jiným věcem. Šlitr si přivydělává jako doprovodný muzikant a v roce 1958 se chytí velké šance, když odjede s Laternou Magikou na Expo 58 do Bruselu. Suchý si sice drží místo v Propagační tvorbě, ale zatím se svým dlouholetým kamarádem Ivanem Vyskočilem, s Ljubou Hermanovou a dalšími založí Divadlo Na zábradlí.

J. Suchý, L. Hermanová a I. Vyskočil

9. prosince roku 1958 se poprvé otevře jeho opona a diváci sledují hru Kdyby 1000 klarinetů. Daleko skromnější výprava než pozdější film, ale také filosofičtější zamyšlení I. Vyskočila. Na Suchého herectví kolegové nekoukají příliš optimisticky, ale jako spoluautor hry si přeci jen zahraje. Leporelo (jak jej autoři sami nazývají) má úspěch. Kritiky jsou pochopitelně různé ( „… Jiří Suchý je jistě obratný textař – i když v poslední době už nějak tyje z podstaty a lépe se mu daří nezávazné dadaistické hříčky…“), ale diváci se baví a na hru chodí. Dokonce na ni natočí krátkou upoutávku i televize. Překvapivě reaguje dokonce i Supraphon a poslední únorový den Suchý ve studiu Strahov nazpívá dvě své písničky (Pověrčivý uzenář a Nebuďte mne), zatímco Ljuba Hermanová zpívá jedinou Šlitrovu melodii ze hry Láska, to jsou jen písmena.
Suchý si tedy konečně splnil sen a hraje ve skutečném divadle. Kritiky jsou smíšené, ale Zábradlí má hlediště plné a Suchý s Vyskočilem se pouští do druhé hry nazvané Faust, Markétka, služka a já. Brzy ovšem dochází k prvnímu zklamání, tým divadla si Suchého váží jako autora a textaře, ale jeho herectví je slabé. Nakonec musí souhlasit, že ve hře hrát nebude a zůstává jen jako píšící autor. To je pochopitelně rána. Šlitr už ale je zpět, a zatímco hrají v Redutě, uvažují o společném vlastním divadle. Napíší hru Člověk z půdy a dají dohromady herecký, autorský i vedoucí tým…

Faust a Markétka

Suchý se tehdy už znal s Janem Werichem a pravděpodobně sám nevěřil tomu, že odmítl Werichovu nabídku, aby si udělali divadlo pod křídly jeho ABC, Werich navrhoval, že by se jmenovalo Sputnik ABC… Suchý musel zvažovat životní příležitost, hrát v divadle svého největšího vzoru, ale znovu nebýt vlastním pánem. Nakonec odmítl …
… a 30. října 1959 poprvé na prknech divadla Semafor v ulici Ve Smečkách zaznělo:

K smíchu toto představení
trochu je a trochu není

Člověk z půdy - Girlsáci

Hrál se Člověk z půdy a vznikla legenda. Název Semafor vymyslel Jiří Suchý jako zkratku slov Sedm malých forem (původně zvažovali Dimafor, jako zkratku divadlo malých forem), konkrétně to byly:

1. hudební divadlo
2. divadlo poezie
3. loutky
4. pantomima
5. filmy
6. výtvarné experimenty
7. koncerty

Kromě Suchého a Šlitra, kteří už přeci jen byli v kulturním povědomí, prvý díky Redutě a Klarinetům, druhý díky Laterně Magice, divadlo tvořili tehdy vesměs neznámí lidé, jazzman Ferdinand Havlík, Pavlína Filipovská, Jan Švankmajer, Ladislav Smoljak, Juraj Herz, Jiří Srnec, brzy také Waldemar Matuška … zkrátka jména, která tehdy ještě neměla slavný přízvuk. Jmény lákali jen hosté první hry: Miroslav Horníček a Miloš Kopecký. Během prvních dvou sezón se pak oněch sedm forem rychle smrsklo na formy dvě, hudební divadlo a jazzové koncerty. S výjimkou Papírového blues se totiž většina představení jen těžce dopracovala k tuctu repríz. Zato sehnat vstupenky na Člověka z půdy byl brzy problém.
21. ledna 1960 ve studiu Domovina nazpívali Suchý a Pavlína Filipovská několik písniček na základy Havlíkova orchestru a málokdo tušil, že právě vznikly nesmrtelné pilíře české populární hudby. Suchý zpíval svůj Pramínek vlasů a Šlitrovy melodie Dítě školou povinné a Léta dozrávání („Obnošená vesta“). Filipovská písničku Včera neděle byla, na příštích dvacet let nejprodávanější evergreen československého trhu.

J. Šlitr, W. Matuška a J. Suchý při zkoušce

A divadlo se rozjelo, Jiří Suchý se zatím oženil s Bělou Novotnou, se Šlitrem probrali šuplíky a sestavili druhé představení, víceméně koncertní pásmo písniček Zuzana je sama doma (premiéra v květnu 1960). Díky němu se rychle dostával do podvědomí konkrétní trojlístek jmen Waldemar Matuška, Karel Štědrý, a jistá Eva Pilarová z Brna. Jméno Suchého navíc na gramofonovém trhu brzy ještě podtrhl další evergreen, tentokrát vypůjčený z Ameriky od Fatse Domina, Hluboká vráska ( „Naraž si bouřku ještě více do čela…“). Písně firmy S+Š se rychle stávaly, stejně jako kdysi písně Osvobozeného divadla, zárukou jistého úspěchu. A tak se brzy nejen z pódia, ale i z rozhlasu a desek posluchači dozvěděli, kdo měl vlasy samou loknu, koho potkal potkan pod kamenem, co všechno odnesl čas, že kočka není pes a včera není dnes, a Jiří Suchý se všem omluvil, že je nudí s písní o něčem tak obyčejném, jako je rosa, která se v trávě třpytí. Ostatně trocha poezie nikoho nezabije.

Taková ztráta krve

Detektivka s absurdní pointou Taková ztráta krve, která měla premiéru v říjnu 1960, popudila sice leckterého kritika, ale oblibu u diváků ještě podtrhla, písničky Klokočí z téhle hry, v potu tváře vyšperkované melodie, kterou Šlitr skládal několik týdnů, se vzápětí prodalo téměř čtvrt milionu kusů, což byla čísla na československé poměry nevídaná. Na radu Jana Wericha se v divadle objevila i dvě malá děvčátka, Helenka Lukasová (dcera fotografa Jana Lukase) a Zuzanka Vrbová, které se na pódiu střídaly ve zpěvu Sluníčka.

S+Š při práci

S každým úspěchem se divadlo stávalo trnem v oku mocipánům režimu, kteří se báli čehokoliv, co mělo mezi lidem velkou popularitu, i když se to politikou vůbec nezaobíralo. Nad Semaforem se tak poprvé stahovala na pohled neviditelná černá mračna. Když dohráli druhou sezónu, sedli na lep a nechali si přes léto na doporučení opravit sál Ve Smečkách. V září ovšem zjistili, že sál je naopak naprosto zdemolovaný a začalo historicky první kočování Semaforu Prahou. V sezóně 1961-62 hrálo divadlo (obohacené o Hanu Hegerovou, kterou přetáhli z Rokoka) na 13 scénách, a nejen že si jej diváci našli, ale jeho popularita nijak neklesla. Spíše naopak. Druhé písničkové pásmo Zuzana je zase sama doma přineslo sérii dalších obrovských hitů: Malé kotě, Kočka na okně, Písnička pro Zuzanu, Árie měsíce ( „Plavu si ani nevím jak, vždyť nemám prsa a nemám znak…“) a především zprvu opomíjený duet Matušky s Pilarovou Ach, ta láska nebeská, který to vzápětí dotáhl až na Zlatého slavíka. Specielně hvězda Waldemara Matušky začala zářit velmi silně. Jména členů divadla uměl už každý nazpaměť, jejich písničky se hrály pořád dokola. A jak už to tak bývá, sláva, peníze a pokora nerady bydlí pod jednou střechou, tým divadla se začal rozpadat. Emigroval Jiří Sehnal, odešel Václav Štekl, který se pokusil vyšachovat Šlitra z vedení divadla. O výpovědi Matušky toho bylo napsáno už spoustu, jedno je jisté, Waldemar byl tehdy mladý živel, kterému Praha doslova ležela u nohou a disciplinovaný semaforský systém neuměl zcela akceptovat, Eva Pilarová dojížděla z Brna a požadovala po divadle, aby jí platilo hotel, Karel Štědrý se na poslední chvíli rozhodl, že se lépe cítí v triu s Matuškou a Pilarovou než v Semaforu (což se vzhledem k jeho pěvecké kariéře neukázalo jako příliš šťastná volba). Suma sumárum třetí sezóna skončila a v divadle Suchému a Šlitrovi zůstala Hana Hegerová a Pavlína Filipovská. Všichni čekali, co bude dál, protože hrát Zuzany bez Matušky a Pilarové se zdálo nesmyslné, Ztrátu krve taktéž, Hegerová s Filipovskou byly bezesporu už také známé, ale doby, kdy Hana Hegerová vyprodávala sály se svými recitály byla zatím hudba budoucnosti. A asi nikdo nevěřil, že se může stát to, co se vzápětí stalo.

Nová vlna hvězd

Nová sezóna přinesla hru, kterou Suchý uváděl už v Redutě, ale teď ji upravil pro divadlo – Šest žen Jindřicha VIII. V hlaví roli alternovali Jiří Suchý, malíř Richard Fremund, dále Juraj Herz a trumpetista Jiří Jelínek, který prošel už většinu významnějších orchestrů té doby a stal se velkou posilou divadla. Později se k nim přidal i Miroslav Horníček a kolem se seskupil zcela nový soubor více méně neznámých tváří, alespoň ne pro divadlo. Pavel Sedláček byl známý v začínajícím big beatovém podhoubí, Karel Gott zpíval ve Vltavě. Evu Olmerovou našel Karel Mareš v jedné pražské kavárně, Janu Malknechtovou neznal nikdo. Ze všech se ale rázem staly hvězdy, hra se se všemi obnovenými premiérami nakonec hrála více jak 300x a vystřídaly se v ní postupně desítky zpěvaček a zpěváků. Ale i přesto je ve stínu druhé premiéry, kterou Semafor na sezónu 62-63 připravil.

Jonáš a tingl tangl

Hru Jonáš a tingl tangl napsal Suchý vzhledem k situaci prakticky pro dva herce, sebe a na překvapivé přání i pro Jiřího Šlitra. Překvapivé proto, že se do té doby Šlitr pódiu vyhýbal jak čert kříži. Jeho zcela naivní herectví s kamennou tváří a strojově odříkávanými větami vzápětí bralo Suchému i režisérovi Marešovi veškeré naděje na úspěch. Nakonec se dohodli, že Šlitr není hloupý, a až uvidí, že jeho projev je debakl, z pódia se stáhne sám. Jenomže přišla premiéra (v Gottwaldově) a Šlitrovo herectví fungovalo v konfrontaci se Suchým naprosto bezchybně. Z Jonáše se stal obrovský hit a podle mnoha kritiků nikdy nepřekonaný vrchol Suchého tvorby. Písně jako Honky Tonky Blues, Klementajn, Vyvěste fangle, Tulipán nebo Koupil jsem si knot převálcovaly hity z Šesti žen (Plná hrst, Pro Kiki, Buď mi věrná, moje milá…) a téměř všechny, které ve hře zněly, se dostaly na desky. Jednoduchá forma hry, která se vracela ke kabaretním a pokleslým představením, fungovala zcela bezchybně, měla atmosféru, humor, upřímnost a nepřehrávanou radost.

Konkurs Miloše Formana

Už během příprav Jonáše a rozsáhlého konkurzu do Semaforu přišel Miloš Forman, tehdy naprosto neznámý začínající režisér, že by tento konkurs natočil do filmu, aniž by to někomu řekli a dosáhli tak naprosté spontánnosti ze zákulisí divadla. Do filmu pak vložil jen dva stručné, skutečně sehrané příběhy, ve kterých hráli Věra Křesadlová, Petr Brožek, Ladislav Jakim a Markéta Krotká.
Zároveň se S+Š rozhodli bojovat sami se sebou a překonat úspěchy minulých Zuzan Zuzanou novou, která tentokrát není pro nikoho doma. A série obrovských hitů jim potvrdila, že úspěch písním nevtiskli jen Matuška s Pilarovou. Zčervená, Oči sněhem zaváté, Kapitáne, kam s tou lodí, Zdvořilý Woody, Život je pes a především nový duet Motýl (Jelínek – Malknechtová) naprosto vyvrátily úvahy, že by Semafor odchod svých hvězd nepřežil.
Jak se říká, nakonec každá voda steče dolů a trošku hořký odchod zpěváků Semaforu stekl velmi brzy. S+Š začali spolu s Jánem Roháčem a Vl. Svitáčekm připravovat filmovou adaptaci Kdyby 1000 klarinetů a herecké role přijali Matuška, Pilarová i Štědrý, takže na plátně je vidíme v kombinaci s novými členy divadla v naprostém souladu (a to vedle profesionálních herců Jany Brejchové nebo Vlastimila Brodského). Ve filmu si dokonce zahrál šéf konkurenčního Rokoka Darek Vostřel. Klarinety přinesly další sérii hitů (Tereza, Babetta, Dotýkat se hvězd…), ale také jednu fámu, která uškodila zejména Matuškovi. Údajně se měli s Gottem a Pilarovou opít a močit na kolemjdoucí lidi z balkónu hotelu, kde herci bydleli. Příběh hodný hollywoodských rebelů, ovšem značně přibarvený. Nicméně Matuška skutečně na čas zmizel z obrazovky.

Kdyby 1000 klarinetů

Suchý v rychlosti sepsal další představení, někde na hranici koncertního pásma a divadelní hry Recital 64. Z části obsahovalo starší písně převzaté od jiných autorů, pár vynikajících novinek (Golem, Labutí píseň), novou tvář - sympatickou Vlastu Kahovcovou a celkově hra ještě upevnila popularitu Jiřího Šlitra jako herce i zpěváka (skvěle zde parodoval hlavně vlastní písničky). Ján Roháč později představení z velké části převedl do populárního filmu.
V rychlém a nepolevujícím tempu napsal Suchý další hry, avantgardní Sektu a jazzovou buffo-operu Dobře placená procházka. Sekta byl naprostý experiment, poezie, dadaismus i surrealismus na pódiu, Šlitr jej odmítl opatřit hudbou a do hry Suchý dokonce neangažoval žádnou ze semaforských nových hvězd. Přesto hře věřil, hudbu napsal sám, a až po 36 reprízách se rozhodl, že to s tímhle experimentem přeci jen vzdá (stejně tak bohužel nedokončil jeho filmovou adaptaci). Oproti tomu Procházka, do které se vrátila i Eva Pilarová, také představovala něco jiného než dosavadní materiál a věřil jí hlavně Šlitr. Nechal ji dokonce přeložit do angličtiny a plný nadějí ji jel udat do Ameriky, což se mu nakonec nepodařilo (ačkoliv se za hranicemi nakonec hrála alespoň v Evropě). V Praze měl příběh o odkázaném milionu, síle peněz a lehce nadpřirozených momentech ovšem obrovský úspěch. Miloš Forman nakonec hru převedl i na filmové plátno a natočil ji ve spolupráci s Jánem Roháčem.

Procházka versus Sekta

V druhé polovině 60. let došlo k něčemu, co mimo divadlo prakticky nikdo nevěděl. Oba Jiří spolu sice hráli, skládali i zpívali, ale jejich vztah byl tehdy na bodě mrazu. Prakticky spolu nekomunikovali jinak než pracovně a vídali se jen v divadle. Důvody byly drobné a bylo jich několik, Suchý po letech hlavní viděl v tom, že sám začal připravovat projekt filmu Nevěsta a nepřizval Šlitra ke spolupráci, který toto roztržení dvojice bral osobně (na druhé straně to byl on, kdo do roku 1961 jezdil i s Laternou Magikou, pořádal své výstavy a psal hudbu i pro nesemaforské filmy). Tak či tak, atmosféra v šatně S+Š nebyla ideální, a tak bylo i pro ně příjemným uvolněním, že vymysleli uvedení dvou her, přičemž v každé hrál jen jeden z nich. Suchý uvedl poetickou Benefici, Šlitr recital Ďábel z Vinohrad. Samozřejmě autory obou her ale byli oba, Suchý napsal libreta a texty, Šlitr hudbu.

Ďábel z Vinohrad a Benefice

Ostatní zpěváky Semaforu zatím zaměstnalo další pásmo Zuzana je všude jako doma. V mezičase se tým opět proměnil, stejně jako předtím do Rokoka, tentokrát utekly hvězdy do nového divadla, které založili bratři Štaidlové – Apolla. Měl z něj být nový Semafor, ale poměrně brzy ztroskotalo na slabém autorském zázemí, které sice skládalo skvělé písně, ale to ještě na život divadla nestačilo. Nicméně tam přešel Gott i Filipovská, Kahovcová nebo Yvonne Přenosilová. Semafor tak angažoval další neznámé tváře: Naďu Urbánkovou, Milana Drobného, Zuzanu Burianovou nebo Jaromíra Mayera. Zuzana je všude jako doma byla opět vyprodaná, ale tolik hitů jako předešlé Zuzany přece jen nepřinesla (Modré džínsy, Písnička pro kočku, Kytky se smály). Českou scénu ovládl big beat a bylo třeba se k tomu nějak postavit. Šlitra beatová muzika zprvu nadchla, dokonce to šlo tak daleko, že když Havlík odmítl jednoduchý beat hrát, dal Šlitr jeho orchestru výpověď. V Semaforu tak začal znít Country Beat Jiřího Brabce a skupina Milana Dvořáka. Ve hře Benefice, kde Havlík a saxofonista Eugen Jegorov hráli, je nahradili Miloslav Šimek a Jiří Grossmann, kteří v té době už coby hosté v Semaforu uváděli svá první představení.
S+Š připravili ve spolupráci s Josefem Škvoreckým a Jiřím Menzelem další film poeticko-satirickou a lehce politickou detektivku Zločin šantánu. Vznikla také Poslední štace, zase trochu jiná hra, která více připomínala klasickou divadelní formu než dosavadní recitalové a koncertní pořady. Měla také už vážnější podtext, který kritizoval současnou situaci, tehdy to ostatně šlo, psal se duben roku 1968.

Zločin v šantánu s R. Hrušínským

V létě si Suchý udělal dovolenou a s manželkou Bělou a synem Jakubem jeli do Jugoslávie. Když přijeli do Prahy tanky, poslal rodinu do Anglie, kde měli příbuzné. Posléze přijel za nimi a zvažoval, jestli se do Čech vůbec vracet. Přesvědčil ho svérázně až Šlitr, když mu do telefonu téměř vynadal, že začíná sezóna a on se fláká někde v Anglii. Šlitr obnovil tehdy už staženého Ďábla z Vinohrad a přidal politické narážky, další hru Jonáš a dr. Matrace Suchý psal už s jasným kontextem k tomu, co se dělo. Ostatně oba už dříve podepsali i petici 2000 slov Ludvíka Vaculíka. Jonáš byl naprostý trhák, vyšlo k němu i nové album, písnička Jo, to jsem ještě žil aspirovala na nový šlágr, mezi S+Š už zcela zmizelo ono dřívější napětí, znovu přijali Ferdinanda Havlíka, chystali se na další hry…a o Vánocích roku 1969 přišla zcela nečekaně zmrazující zpráva. Všechny noviny psaly: Ve svém ateliéru tragicky zemřel Jiří Šlitr…

(foto ing. Ivan Englich)